Dnešní článek by měl osobám samostatně výdělečným (OSVČ) pomoci si ujasnit, jaké náklady mohou uplatnit proti svým zdanitelným příjmům.
Ty OSVČ, které uplatňují výdaje procentem z příjmů, tuto oblast pro zdárné zpracování daňového přiznání sice řešit nemusí, ale měly by přesto znát své výdaje uplatnitelné pro možné snížení daňového základu. Způsob uplatnění výdajů (skutečné nebo s použitím paušálu) je totiž možné měnit z roku na rok, přičemž se nijak dopředu nehlásí na finanční úřad (na rozdíl od vstupu do režimu paušální daně). Pokud by na konci příslušného roku OSVČ zjistila, že její skutečné výdaje jsou vyšší než výdaje uplatněné procentem z příjmů, nic ji nebrání v tom, aby již za tento rok podala daňové přiznání s reálnými výdaji. Jen musí myslet na případnou úpravu daňového základu předchozího roku podle § 23, odst. 8, písm. b), bod 3, pokud by OSVČ přecházela ze skutečných výdajů na výdaje paušální.
Náklady, resp. správně řečeno výdaje, které snižují základ daně OSVČ, jsou vymezeny ve společných ustanoveních pro fyzické i právnické osoby v zákoně o daních z příjmů, konkrétně v § 24. Tento paragraf je poměrně obsáhlý, ale to nejpodstatnější zachycuje hned v odst. 1. Výdaji prokázanými poplatníkem pro uplatnění do daňového základu jsou výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Toto obecné ustanovení dává poměrně širokou škálu možností, co lze za výdaje považovat. Vyplývá z něj, že výdaji mohou být i výdaje předtím, než poplynou příjmy OSVČ, jakož i výdaje, které třeba nevytvořily žádný příjem, ale OSVČ měla záměr pomocí nich nějaký příjem realizovat, ovšem projekt nevyšel.
Přečtěte si také:
Je tedy zřejmé, že okruh výdajů bude pro každou OSVČ jiný a jedině tato konkrétní OSVČ musí být schopna prokázat, a před finančním úřadem obhájit, že výdaje sloužily právě pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Pomůckou pro to, co se považuje za daňové výdaje, je výčet výdajů v § 24, odst. 2; povšimněte si, že je uvozen větou „Výdaji podle odst. 1 jsou také“, což znamená, že to není taxativní výčet, co může být jen daňovým výdajem. Pokud poplatník svůj výdaj v tomto druhém odstavci nenalezne, neznamená to ještě, že nemůže jít o daňový výdaj právě s odkazem na základní ustanovení o daňových výdajích v prvním odstavci tohoto paragrafu.
Pozor si však musí dát OSVČ na výčet výdajů uvedených v § 25 zákona, neboť ty jsou v zákoně přímo uvedeno jako výdaje sice vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů, ale nelze je uznat pro daňové účely. Typickým příkladem je schůzka s obchodním partnerem, kdy ho OSVČ pozve na oběd a při něm spolu domluví další obchodní spolupráci. Bezpochyby se jedná o výdaj vynaložený v souvislosti s dosažením příjmů. Nicméně výdaj spadá do kategorie výdajů na reprezentaci, za které zákon v § 25, odst. 1, písm. t) považuje zejména výdaje na pohoštění, občerstvení a dar. Ačkoli by byla při tomto obědě uzavřena smlouva, ze které by OSVČ dosahovala zdanitelných příjmů, není možné samotný výdaj na oběd považovat za výdaj pro snížení základu daně z příjmů.
OSVČ si v rámci svých výdajů musí také evidovat zvlášť pořízení hmotného majetku s hodnotou nad 80.000 Kč (u plátců DPH je myšlena hodnota bez nárokované DPH). Pokud takový majetek pořídí a je obhajitelný pro dosažení, zajištění a udržení příjmů, přesto není možné tento výdaj uplatnit jednorázově do výdajů v roce pořízení tohoto majetku. Zákon o daních z příjmů totiž tento hmotný majetek v § 25 odst. 1 písm. a) neuznává jako daňový výdaj, ale jen z toho důvodu, aby pro něj v dalších paragrafech zákona stanovil odpisovou dobu, po kterou je nutné pořizovací cenu rozložit do jednotlivých let, a až tento odpis uplatnit jako výdaj pro snížení daňového základu. Odpisy jsou poměrně sofistikovanou disciplínou pro správný výpočet (svědčí o tom i skutečnost, že jsou mu věnovány § 26–32 zákona), na kterou zde není prostor pro bližší vysvětlování. Obecně lze říci, že je důležité správně zařadit majetek do odpisových skupin podle přílohy č. 1 k zákonu o daních z příjmů a rozhodnout se mezi odpisy rovnoměrnými či zrychlenými. Např. pro počítače platí odpisová skupina 1, tedy odpisy na 3 roky, pro motorová vozidla odpisová skupina 2, tedy odpisy na 5 let.
Jako zásadní problém při uplatnění skutečných výdajů OSVČ vidím ze své praxe především to, že OSVČ příliš nerozlišují, zda výdaje slouží pro jejich zdanitelné příjmy skutečně v plné míře. Typickými příklady jsou výdaje na IT vybavení, telefony, internetové připojení, automobily, pohonné hmoty aj. OSVČ si mnohdy neuvědomují, že jako argument vůči finančnímu úřadu neuspěje skutečnost, že daný výdaj hradily z podnikatelského účtu a své soukromé výdaje hradí z bankovního účtu soukromého (s takovým argumentem jedné OSVČ jsem se opravdu setkala). Je úctyhodné, že daná OSVČ rozlišuje mezi podnikatelským a soukromým bankovním účtem, což řada fyzických osob vůbec neřeší (přitom ale porušuje podmínky banky pro vedení daných účtů). Je vždy nutné prokázat, že např. počítač opravdu OSVČ využívá ve 100 % výhradně pro dosažení, zajištění a udržení příjmů. Navíc ještě s ohledem, kdy např. OSVČ bez zaměstnanců má ve výdajích takových počítačů několik a evidentně jejich počet nekoresponduje s činností dané OSVČ.
Výdaj, který neslouží výhradně pro dosažení, zajištění a udržení příjmů, nemůže být daňovým výdajem. To však neznamená, že by jej nebylo možné uznat vůbec. Nabízí se varianta uplatnění výdajů v poměrné výši, v jaké slouží pro podnikatelské a soukromé účely. V praxi se používá zejména procentuální vyjádření zapojení daných výdajů pro zdanitelné příjmy, ale např. u automobilů by to mohlo být i stanovení poměru podle ujetých kilometrů pro podnikatelské účely a pro soukromé účely (krátily by se pak nejen výdaje režijní jako pohonné hmoty, opravy, pojištění, ale i odpisy stanovené na příslušný kalendářní rok).
Pokud se OSVČ rozhodne uplatnit výdaje v prokázané výši, pak na ni dopadá povinnost vést daňovou evidenci, která je uvedena v § 7b zákona o daních z příjmů. Nicméně tento zákon pro výdaje stanovuje jen jednu povinnost, a sice tu, aby byly výdaje v členění potřebném pro zjištění základu daně. Reálně tedy stačí jednoduchá excelovská tabulka s označením daného výdaje (datum výdeje, popis výdaje, částka) a s rozdělením na výdaje daňové/nedaňové, pokud si OSVČ chce vést kompletní evidenci o svých výdajích v rámci OSVČ a nesestavuje tabulku jen pro získání čísla do daňového přiznání. Tuto daňovou evidenci (a pochopitelně i faktury/paragony od dodavatelů) musí OSVČ uschovávat za všechna zdaňovací období, po která neuplynula lhůta pro stanovení daně (pozor na prodloužení lhůty při vykázání daňové ztráty a všech následných zdaňovacích období). Jen upozorňuji, že daňová evidence pro daň z příjmů není u plátců DPH shodná s evidencí DPH, kde platí i delší lhůta na její úschovu včetně průkazných dokladů. Pro účely daně z příjmů je rozhodný den skutečného výdaje (myšleno úhrady), což ale mnohdy nekoresponduje s uplatněním v přiznání pro DPH.
Závěrem můžeme shrnout, že odpověď na otázku, co je a co není výdajem pro OSVČ, nenalezneme přímo v zákoně. Jako je pestrá paleta různých živností a nezávislých podnikání OSVČ, jsou různorodé i výdaje pro každou OSVČ zvlášť. Zákon upravuje mantinely, kdy není možné tyto výdaje uznat pro daňové účely vůbec (§ 25) a dává příklady, kdy jsou výdaje daňově uznatelné (§ 24, odst. 2). Všechny ostatní nevyjmenované spadají do kategorie výdajů, které musíme posoudit podle základního pravidla, tedy zda slouží pro dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. V každém případě ale musí OSVČ sledovat, zda daňové výdaje skutečně slouží plně pro zdanitelné příjmy (tedy že se nepoužívají i pro soukromé účely) a případně si zvolit rozumné pravidlo pro krácení takových výdajů jen na část, která patří ke zdanitelným příjmům.
Článek byl připravený ve spolupráci se společností Finservis s.r.o.
Sledujte nás
Zanechte komentář
Diskuse neslouží jako právní, daňová či účetní poradna. Je vyhrazena pro vzájemnou komunikaci čtenářů.
Pro přidání komentáře se přihlaste.