Závislá práce může být konána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy (např. v případě služebních poměrů). Zákoník práce přitom stanoví, že základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr.
 
V českém právním prostředí je pracovní poměr základním a také nejtypičtějším pracovněprávním vztahem, ve kterém je realizován výkon závislé práce.
 
Právní úprava týkající se skončení pracovního poměru je obsažena v zákoníku práce a snaží se zajistit stabilitu pracovního poměru jakožto základního pracovněprávního vztahu. Tato právní úprava na jedné straně zajišťuje zaměstnanci, který řádně plní své povinnosti vyplývající z pracovního poměru, stabilitu zaměstnání (zajištění finančních prostředků pro své životní potřeby), zároveň je také zaměstnanci umožněna změna zaměstnání.
 
Zaměstnanec je oprávněn pracovní poměr svobodně rozvázat, a to z jakýchkoliv důvodů (nebo bez udání důvodů). Na druhé straně pak právní úprava respektuje i potřeby zaměstnavatelů, kterým umožňuje rozvázání pracovního poměru tak, aby nebyli nuceni zaměstnávat zaměstnance, pro které nemají uplatnění, zaměstnance porušující povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci atp.
 
Skončením pracovního poměru pak rozumíme zánik pracovního poměru (jakožto jednoho ze základních pracovněprávních vztahů), uskutečněný na základě právního jednání nebo jiné právní skutečnosti, s nimiž je podle zákona spojen takový právní následek.
 
Zánikem pracovního poměru ale nezanikají všechny závazky, které jsou z pracovněprávního vztahu odvozeny. Přetrvat existenci pracovního poměru mohou práva a povinnosti týkající se odměňování a náhrady škody (tedy peněžitých plnění), ale rovněž i povinnosti týkající se ochrany osobních údajů nebo utajovaných informací. Existují také případy, kdy je zánik pracovního poměru dokonce předpokladem pro vznik pracovněprávního závazku (např. u konkurenční doložky).
 
V případě způsobů skončení pracovního poměru se jedná o kogentní („nařizující“) právní úpravu. Důvodem je skutečnost, že skončení pracovního poměru se dotýká důležitých zájmů zaměstnanců i zaměstnavatelů a je vždy významným zásahem do pracovněprávního vztahu, protože tímto dochází k jeho zániku.
 
Kogentní úprava se v rámci skončení pracovního poměru projevuje tak, že skončit pracovní poměr je možné pouze způsoby, které jsou upraveny v zákoníku práce. Jinými způsoby pracovní poměr skončit nelze. To znamená, že nelze sjednat například jiný způsob skončení pracovního poměru, a to ani individuální dohodou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem ani kolektivní smlouvou.

Jak může skončit pracovní poměr?

Jednotlivé právní způsoby skončení pracovního poměru jsou taxativně vymezeny v ustanovení § 48 zákoníku práce. Tyto právní způsoby skončení pracovního poměru mají vždy shodný cíl, tedy směřují ke skončení pracovního poměru. Existují však podstatné rozdíly v jejich právním posouzení. Tyto způsoby skončení pracovního poměru lze dle dikce zákoníku práce vymezit následovně.
 
A. Právní jednání účastníků pracovního poměru:

• dohoda o rozvázání pracovního poměru – dvoustranné právní jednání,
• výpověď z pracovního poměru – jednostranné právní jednání,
• okamžité zrušení pracovního poměru – jednostranné právní jednání,
• zrušení pracovního poměru ve zkušební době – jednostranné právní jednání.

B. Právní události:

• smrt zaměstnance,
• smrt zaměstnavatele – fyzické osoby,
• uplynutí doby
  • uplynutí sjednané doby u pracovního poměru na dobu určitou,
  • uplynutím doby, na kterou bylo vydáno povolení k zaměstnání podle § 89 až § 101 zákona o zaměstnanosti,
  • uplynutí doby, na kterou bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání ve zvláštních případech dle zvláštního právního předpisu (§ 42g zákona o pobytu cizinců na území ČR) – „zelená karta“,
  • uplynutí doby, na kterou bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci dle zvláštního právního předpisu (§ 42i zákona o pobytu cizinců na území ČR) – „modrá karta“,
• dosažení věkové hranice v případech stanovených zákonem (např. uplynutím kalendářního roku, v němž soudce nebo státní zástupce dosáhl věku 70 let).

C. Úřední rozhodnutí – individuální právní akty:

• pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o zrušení povolení k pobytu,
• pravomocný rozsudek soudu o vyhoštění z území ČR.

Specifickou úpravu, v rámci které může dojít ke skončení pracovního poměru, představuje skončení pracovního poměru založeného jmenováním, resp. odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance nebo vzdání se tohoto místa.
 
Tento způsob (přesněji řečeno předpoklad) skončení pracovního poměru není výslovně uveden v taxativním výčtu způsobů skončení pracovního poměru (§ 48 zákoníku práce), jelikož při odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí (§ 73a odst. 2 zákoníku práce). Nemá-li však zaměstnavatel pro takového zaměstnance jiné vhodné místo nebo takové nabízené místo odvolaný zaměstnanec odmítne, pak je dán výpovědní důvod dle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost.

Doba určitá i neurčitá

Pracovní poměr může být uzavřen na dobu určitou i na dobu neurčitou, přičemž zákoník práce dává, v rámci vzniku pracovního poměru, přednost sjednávání pracovního poměru na dobu neurčitou. V případě pracovního poměru na dobu určitou skončí pracovní poměr na základě právní události – uplynutím sjednané doby. Uplynutí této doby má za následek skončení pracovního poměru, aniž by k tomu bylo zapotřebí nějakého dalšího právního jednání.
 
V rámci všech výše uvedených způsobů skončení pracovního poměru není ale vyloučeno, aby pracovní poměr na dobu určitou, po dobu svého trvání, skončil i jinými způsoby než uplynutím sjednané doby. Pracovní poměr na dobu určitou tak lze skončit například i dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době.
 
Závěrem lze konstatovat, že právní úprava je v této oblasti poměrně propracovaná a stanovuje taxativní výčet způsobů skončení pracovního poměru. A také podmínky a náležitosti, které je nutno při jednotlivých způsobech skončení pracovního poměru dodržet. Důslednost této právní úpravy tak mimo jiné reflektuje i závažnost následků, které v rámci všech způsobů skončení pracovního poměru nastávají, tj. směřují ke skončení toho nejdůležitějšího a nejčastějšího pracovněprávního vztahu – pracovního poměru.
 
V praxi pak nejvíce dochází ke skončení pracovního poměru na základě právních jednání, kterými jsou dohoda o rozvázání pracovního poměru, výpověď z pracovního poměru, okamžité zrušení pracovního poměru a zrušení pracovního poměru ve zkušební době.