Ven a zase dovnitř

Byl teplý červnový večer. Blížil se mi termín pro podání odložených daňových přiznání a čekal mě dlouhý večer v kanceláři. Kolem šesté jsem si zašla do obchodu koupit večeři a smutně jsem se usmívala na zamilovaný páreček sedící nad skleničkou vína pod stromy v zahrádce blízké restaurace.
 
Vrátila jsem se zpět a pustila se do práce. Šlo mi to celkem od ruky a kolem půlnoci jsem došla k názoru, že pro dnešek už to stačilo a půjdu se domů vyspat. Sbalila jsem si věci a chystala se k odchodu, když k mému nepříjemnému zjištění – klíče nikde.
 
No nic, určitě jsem je nechala v autě před domem, to se mi stává pořád. Vzala jsem klíče od auta a otevřela dveře od kanceláře. Můj plán byl jednoduchý. Nechám si otevřené dveře od kanceláře, pro jistotu zajistím domovní dveře před zavřením a poběžím do auta.
 
Otevřela jsem kancelářské dveře a stála jsem v předsíňce. Od venkovního světa mě dělily pouze domovní dveře, jenže zamčené. Co teď? Vzala jsem do ruky mobil a obvolávala všechny, kdo by mi mohli pomoci. Samozřejmě to nikdo nebral.

Klíče v autě nebyly…

Zoufale jsem stála u okna a dívala se smutně na svoje auto. Dveřmi to tedy nepůjde. Přehodnotila jsem tedy svůj plán a zvolila jsem variantu „B“ – vylezu ven oknem. Jsme v přízemí, skočit z okna nebude až tak náročné. Odsunula jsem ledabyle stranou kytky na parapetu a skočila jsem.
 
Předpokládáte správně, v autě klíče nebyly. O půl jedné v noci jsem stála před domem lehce oblečená a jenom s klíčem od auta v ruce, bez dokladů, bez mobilu, bez peněz… Nabízelo se jediné možné řešení. Vyškrábat se zpět do kanceláře a strávit tam noc, dokud mě ráno někdo nevysvobodí.
 
Dolů to šlo dobře, nahoru už to bylo horší. Na potřetí se mi podařilo dostatečně vyskočit a vytáhnout se na římsu. Připadala jsem si trochu jako blázen, když jsem se vyhýbala bodlinám kaktusů a doufala jsem, že všichni v sousedství spí a nikdo mě nevidí.
 
V noci se ochladilo, nebylo se čím přikrýt, ale ranní koupel v teplé vaně to spravila (naštěstí sídlíme v bývalém bytě). V devět hodin zarachotily klíče v zámku a kolega, když mě uviděl, se udiveně zeptal: „To jsi tu byla celou noc? A nevíš náhodou, od čeho je ta stopa ve výši očí na fasádě?“