Centrum Brna je de facto směsicí secese a funkcionalismu. V jednom domě, který jsem měla možnost navštívit, se pojí obojí – zachovalá historická, secesní fasáda a přísně funkcionalistická vnitřní část.
Zazvonila jsem na zvonek u dveří, dle jmen a firem na tabuli v recepci ve vestibulu lze toto místo považovat za opravdu dobrou adresu. Vedle advokátních kanceláří se skví jména ústavních činitelů. Můj klient, který má grafický ateliér až pod střechou, si pro mě přišel dolů. Cestou nahoru jsme si povídali a já příliš nevnímala, kudy procházíme.
Když skončilo jednání, položil mi v tu chvíli pro mě nepochopitelnou otázku: „Ven trefíte, že?“ „Samozřejmě,“ odvětila jsem.
Bez váhání jsem vykročila k výtahu. Trochu mi připadlo divné, že u jednoho z pater je šipka, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a bezmyšlenkovitě zmáčkla přízemí. Výtah zastavil a já vystoupila. Ocitla jsem se v malé místnůstce, odkud vedly vpravo dveře, vlevo schodiště. Nápis na dveřích mě informoval: „Nepovolaným vstup zakázán!“ No co, jsem v přízemí, poruším jedno pravidlo a budu venku. Leč dveře byly zavřené.
Ze zadních částí mého mozku se pomalu vybavovaly vzpomínky na cestu nahoru a začínala jsem nabývat pocitu, že jsme jeli dvěma výtahy. Nedá se nic dělat, pojedu výtahem do patra se šipkou, odtamtud možná povede lepší cesta. Ale ouha, u dveří výtahu není žádné tlačítko na přivolání. Nezbývá, než se vydat po schodišti.
Situace se opakuje...
Další odpočívadlo, situace se opakovala, dveře s již mně familiárně známým nápisem a stejný „nepřivolatelný“ výtah. Na mysli mi vytanuly scény z počítačových her, kde hlavní hrdina se samopalem či mečem v ruce běhá bludištěm betonových nebo kamenných chodeb. Ještěže tu nejsou žádní střílející nepřátelé a za rohem na mě nečeká schovaný černý mág a nehází po mně ohnivé koule.
Stoupala jsem do vyšších pater, až v jednom z nich mi konečně svitla naděje na vysvobození – otevřené dveře. A za nimi chodba větvící se na všechny strany s prosklenými stěnami kanceláří. Už toho mám dost! Nechci dál hrát tuto hru.
Z jedněch dveří se vyvalil hlouček mladých mužů zjevně hladových. Ti určitě jdou ven na oběd. Běžela jsem v jejich stopách po svažité chodbě, odkud jsme se dostali ze čtvrtého patra jakoby skokem do jiné dimenze, do patra třetího ke dveřím dalšího výtahu. Gentlemansky mě pustili první dovnitř a zmáčkli přízemí.
Byla jsem venku, na hlavu mi svítilo slunce, do vlasů mi foukal vítr. Holub opodál potřásl hlavou, popuzeně se na mě zadíval, pak roztáhl křídla a odletěl. Jo, svoboda je tak sladká!