Automobil nezahrnutý v obchodním majetku – 1. část

V následujícím textu se budeme zabývat daňovou uznatelností výdajů vynaložených v souvislosti s provozem automobilu, který podnikatel nevložil do svého obchodního majetku. Vzhledem k tomu, že obchodní majetek Zákon o daních z příjmů (ZDP) definuje pouze pro účely daně z příjmů fyzických osob, budeme se zabývat v první části soukromým automobilem podnikatele, který využívá toto vozidlo také k podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti.

Jak jsme již uvedli v jednom z předchozích příspěvků, ZDP obchodním majetkem rozumí souhrn majetkových hodnot, které jsou ve vlastnictví poplatníka, a o kterých bylo nebo je účtováno anebo jsou nebo byly uvedeny v daňové evidenci.

Z hlediska ZDP jsou daňově uznatelné výdaje spojené s používáním soukromého vozidla, pokud se jedná o výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Tato obecná podmínka platí jak pro vozidla zahrnutá v obchodním majetku poplatníka, tak také pro vozidla v tomto majetku nezahrnutá. Rozdíl je pouze v daňovém uplatnění výdajů spojených s provozem předmětného vozidla.

V první části příspěvku se budeme zabývat soukromým automobilem podnikatele – osoby samostatně výdělečně činné a ve druhé části se zaměříme na případ použití soukromého automobilu zaměstnance.

Soukromý automobil u podnikatele

V souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. k) bod 3 ZDP se za daňově uznatelné výdaje vynaložené v souvislosti s používáním soukromého vozidla podnikatele považují:

základní náhrada za každý ujetý kilometr,
náhrada výdajů za spotřebované pohonné hmoty.

Základní sazba náhrady za 1 km jízdy se stanoví vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí, na základě zmocnění vyplývajícího z § 189 zákoníku práce, a lze ji použít pouze a jedině v případě vlastního vozidla podnikatele nezahrnutého do obchodního majetku. Nelze ji tedy použít u vozidla vypůjčeného poplatníkem, dále u vozidla, které je nebo bylo zahrnuto v obchodním majetku poplatníka a u vozidla, které bylo u poplatníka předmětem finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci a nájemné nebo jeho část bylo uplatněno jako daňový výdaj.

Za vlastní je však považováno rovněž vozidlo, které je součástí společného jmění manželů a jako držitel vozidla je v technickém průkazu zapsán manžel (manželka) podnikatele. V případě, že mají manželé společné jmění rozděleno, jedná se o vozidlo cizí a uplatnění základní náhrady není možné.

Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí v současné době, tedy od 1.1. 2008 (Vyhláška č. 357/2007 Sb.) nejméně u:

jednostopých vozidle a tříkolek 1,10 Kč,
osobních silničních motorových vozidel 4,10 Kč.

Při použití přívěsu k silničnímu motorovému vozidlu se zvýší tato sazba nejméně o 15 % a u nákladních automobilů, autobusů nebo traktorů se poskytne nejméně ve dvojnásobné výši. Jak z tohoto ustanovení vyplývá, jelikož je zde slovíčko „nejméně“, může zaměstnavatel poskytnout i vyšší náhradu než je stanoveno.

V případě podnikatelů – tedy osob samostatně výdělečně činných jsou však daňově uznatelné výdaje pouze ve výši těchto minimálních sazeb, přičemž ZDP v § 24 odst. 2 písm. k) bod 3, vysloveně stanoví, že u nákladních automobilů a autobusů se použije sazba stanovená pro osobní silniční motorová vozidla, a to maximálně do výše sazby základní náhrady vymezené pro zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a), tedy zaměstnance „státního“ sektoru. K tomu ZP v § 157 odst. 5 uvádí, že základní sazba se poskytne nejméně ve dvojnásobné výši než je výše uvedeno.

Pro „státní“ sektor dále platí § 175, podle něhož je tato základní sazba závazná a nelze ji měnit, tedy ani zvyšovat, ani snižovat.

Náhrada za spotřebované pohonné hmoty

Pro uplatnění daňových výdajů za spotřebované pohonné hmoty má podnikatel dvě možnosti, jak tyto výdaje uplatnit.

První možností je použití ceny prokázané dokladem od příslušné čerpací stanice, tedy ve skutečné výši zakoupené pohonné hmoty.

Druhou možnosti je použití tzv. průměrné ceny pohonných hmot uplatňované rozhodujícími prodejci v České republice, kterou vyhlašuje Ministerstvo financí vždy až po uplynutí zdaňovacího období. V tomto případě není třeba prokazovat skutečnou cenu zakoupených pohonných hmot.

Poplatník tak může použít způsob, který je pro něho výhodnější. V případě, že poplatník použije ceny vyšší, je povinen vždy tuto cenu doložit příslušnými doklady o nákupu. Pokud poplatník nakupoval jiný druh benzinu, který není v příslušném pokynu po skončení zdaňovacího období uveden, uplatní se cena toho druhu benzinu, který má shodné oktanové číslo. Pokud zde benzin se shodným oktanovým číslem není uveden, uplatní se cena benzinu s nejbližším oktanovým číslem.

V případě, že bude použito vozidlo, využívající jako pohonnou hmotu BA-95, a které bylo přestavěno na LPG jako alternativní druh paliva, bude nutno příslušné výdaje doložit dokladem o nákupu, protože Ministerstvo financí ve svých pokynech zatím průměrnou cenu LPG neuvádí.

Ostatní výdaje

Vzhledem k tomu, že v sazbě náhrady za každý ujetý kilometr jsou v podstatě zahrnuty veškeré výdaje spojené s provozem tohoto vozidla nezahrnutého v obchodním majetku (jako jsou odpisy, opravy, běžná údržba, zákonné pojištění apod.), může podnikatel uplatnit do daňových výdajů již pouze silniční daň, kterou je povinen platit ve výši 1/12 roční sazby za každý měsíc, v němž bylo vozidlo použito k podnikání.

ZDP v § 25 odst. 1 písm. u) uvádí, že za daňové výdaje (náklady) nelze uznat také výdaje na osobní potřebu poplatníka; včetně výdajů vynaložených na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, který poplatník (fyzická osoba) nezařadí do obchodního majetku podle tohoto zákona.

V případě, že by se jednalo o vozidlo vypůjčené, nelze, jak bylo výše uvedeno, uplatnit základní náhradu za ujeté kilometry, ale je možné, pokud se jedná například o vozidlo pronajaté nebo vypůjčené, daňově uplatnit také tyto výdaje. V případě osob spojených je třeba uplatnit postup v souladu s ustanovením § 23 odst. 7 ZDP, to znamená použít ceny obvyklé.