Za hory a za doly

Byla to dáma ve středních letech a dostala se do mé klientely poměrně bizarním způsobem. Doporučila mě její kamarádka a moje správkyně daně v jedné osobě.
 
Paušální odměna ale byla zajímavá a vypadalo to na příjemnou spolupráci. Zavázali jsme se tedy, mimo účetnictví, pro paní měsíčně vystavovat faktury a potřebné reporty pro státní instituce. V rámci Brna to byl z naší kanceláře pro nás asi nejvzdálenější klient. Ale náš zákazník, náš pán.
 
A tak se na začátku každého měsíce můj kolega vypravil pro její rukou psané poznámky, aby je dovezl k nám do kanceláře, kde prošly expresním zpracováním a druhý den putoval opět přes celé město s již finálními tištěnými dokumenty na podpis a odeslání.
 
Ze začátku mi její asistentka zavolala, že prosí opravit příslušnou drobnost a znovu doklad osobně doručit. Později začínala telefonáty již omluvou a slovy: „Však ji znáte…“

Zpřísnění kontrol

Zpřísnili jsme kontroly a každý vystavený doklad prošel rukama třem lidem, abychom se vyvarovali i sebemenší chybičky. Tohle přece nevzdáme. Odpovědí nám byly dopisy obsahující vždy část námi vystavených dokladů poškrtaných červenou propiskou a popsaných slovy, jako: „Co to je?“ „Chyba.“ „Opět špatně.“ Končící sadou zvětšujících se vykřičníků.
 
A tak jsme trpělivě opravovali a měnili. Mladý kolega pendloval se zaťatými zuby jako jojo z kanceláře na druhý okraj města a zpět.
 
Snažili jsme se intuitivně odtušit, co bylo jak myšleno a chtěno a naši snahu korunovaly první úspěchy. Pomalinku jsme začínali usínat na vavřínech a zapomínali na školsky ponižující červenou propisku.
 
Až jednoho dne můj mobil začal vyzvánět a na displeji se objevilo známé jméno. Co může být zase špatně? Otočila jsem se na kolegu „Vždyť jsi u ní dneska byl…“ Ukřivděným hlasem se z telefonu ozvalo: „Vy mi vždycky k fakturám přikládáte obálky a teď tam nebyly.“ A pak hlas autoritativně doplnil: „Můžete mi někoho okamžitě poslat, aby mi jich sem pět dovezl?!“
 
Moje první myšlenka byla, že toto přání je tak absurdní, že se musí jednat o vtip. Ale druhá se na tu první s úsměvem podívala a zašeptala mi v mozku: „Ne, ne, to je myšleno smrtelně vážně.“ Komentáře mého mladého spolupracovníka, který s pěti obálkami toho dne již podruhé putoval za hory a za doly, k duševnímu zdraví klientky, nelze zveřejnit.