Záznam telefonického hovoru jako důkaz

Dnes se dá říci, že názor na tuto otázku se již ustálil, a to zejména díky nálezu Ústavního soudu ČR spis. zn. I. ÚS 191/05 ze dne 13. září 2006 a následně i rozsudku Nejvyššího soud České republiky spis. zn. 22 Cdo 4172/2007 ze dne 4. listopadu 2008.

V praxi dnes není pochybností o tom, že magnetofonový či jiný obdobný záznam je v občanském soudním řízení možné jako důkaz předložit a provést. To vyplývá z ustanovení § 125 občanského soudního řádu, který stanoví, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.

Soud nicméně navržený důkaz jako nepřípustný neprovede, pokud je opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby.

Otázkou tedy je, zda je možné záznam telefonického hovoru pořízený bez souhlasu druhé strany v občanském soudním řízení jako důkaz provést nebo jej soud jako nepřípustný musí odmítnout.

Je možné si nahrávat telefonické hovory?

Ještě před tím, než odpovím na otázku, zda je možné záznam telefonického hovoru v občanském soudním řízení jako důkaz provést, je třeba zodpovědět otázku, zda je vůbec možné záznam telefonického hovoru bez souhlasu druhé strany pořídit. Odpověď zní „ano“ – podle shora citovaných rozhodnutí nejvyšších soudních autorit totiž nejde o zásah do práv druhé strany na ochranu dopravovaných zpráv.

Ústavní soud ČR v této souvislosti vyslovil názor, že existuje obecná povědomost o tom, že telefonát může být technickou cestou druhým účastníkem zaznamenáván. Pokud pak volající přesto telefonát za těchto předpokladů uskutečňuje, lze dovozovat, že tím konkludentně (mlčky) souhlasí i s možným pořízením zvukového záznamu tohoto telefonátu.

Použití záznamu jako důkazu v občanském soudním řízení

Použití takto získaného záznamu je ale věcí jinou. Záznam telefonického hovoru fyzických osob je nepochybně záznamem projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může být použit – až na zákonem stanovené výjimky – pouze se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem hovoru. Onou zákonnou výjimkou jsou případy tzv. úřední licence, tedy případy, kdy použití záznamu bez souhlasu dané osoby umožňuje sám zákon.

Typickým případem je právní úprava odposlechu v trestním řízení. Pro občanské soudní řízení ale právní předpisy nic obdobného nestanoví. Proto může být telefonický záznam hovoru použit v občanském soudním řízení jako důkaz pouze se svolením osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.

Trestní řízení

To, co bylo uvedeno výše, se týká pouze občanského soudního řízení, nikoliv řízení trestního. V trestním řízení podle názoru Nejvyššího soudu ČR s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost použití zvukového záznamu, pořízeného soukromou osobou i bez souhlasu ostatních účastníků takového jednání, byť je nezbytné tuto skutečnost vždy posuzovat i v rámci respektování práva na soukromí zakotvené v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, i ochrany osobnosti upravené občanském zákoníku.

Významnou okolností v takových případech bude především to, zda takový důkaz stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění, a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.

Doporučení na závěr

V praxi k nahrávání hovorů při uzavírání obchodních transakcí dochází poměrně často – strany mezi sebou uzavřou rámcovou smlouvu a následně uzavírají jednotlivé dílčí obchody již pouze prostřednictvím telefonu. Často to takto činí zejména banky či jiné finanční instituce v případě uzavírání derivátových transakcí, kdy v některých případech taková nahrávka zůstává jediným dokladem o obsahu uzavřené transakce.

S ohledem na výše uvedené lze doporučit výslovně si v rámcové smlouvě upravit:

1. souhlas smluvních stran s nahráváním hovorů, a zároveň
2. souhlas smluvních stran s použitím takových nahrávek v případě sporu v řízení před soudem.