Práce daňového poradce může být někdy také pěkně dobrodružná, jak dokazuje následující příběh. Jaké to je strávit nechtěně noc ve své vlastní kanceláři a hrát si při tom na horolezce?
Byl teplý červnový večer. Blížil se mi termín pro podání odložených daňových přiznání a čekal mě dlouhý večer v kanceláři. Kolem šesté jsem si zašla do obchodu koupit večeři a smutně jsem se usmívala na zamilovaný páreček sedící nad skleničkou vína pod stromy v zahrádce blízké restaurace.
Vrátila jsem se zpět a pustila se do práce. Šlo mi to celkem od ruky a kolem půlnoci jsem došla k názoru, že pro dnešek už to stačilo a půjdu se domů vyspat. Sbalila jsem si věci a chystala se k odchodu, když k mému nepříjemnému zjištění – klíče nikde.
No nic, určitě jsem je nechala v autě před domem, to se mi stává pořád. Vzala jsem klíče od auta a otevřela dveře od kanceláře. Můj plán byl jednoduchý. Nechám si otevřené dveře od kanceláře, pro jistotu zajistím domovní dveře před zavřením a poběžím do auta.
Otevřela jsem kancelářské dveře a stála jsem v předsíňce. Od venkovního světa mě dělily pouze domovní dveře, jenže zamčené. Co teď? Vzala jsem do ruky mobil a obvolávala všechny, kdo by mi mohli pomoci. Samozřejmě to nikdo nebral.
Klíče v autě nebyly…
Zoufale jsem stála u okna a dívala se smutně na svoje auto. Dveřmi to tedy nepůjde. Přehodnotila jsem tedy svůj plán a zvolila jsem variantu „B“ – vylezu ven oknem. Jsme v přízemí, skočit z okna nebude až tak náročné. Odsunula jsem ledabyle stranou kytky na parapetu a skočila jsem.
Předpokládáte správně, v autě klíče nebyly. O půl jedné v noci jsem stála před domem lehce oblečená a jenom s klíčem od auta v ruce, bez dokladů, bez mobilu, bez peněz… Nabízelo se jediné možné řešení. Vyškrábat se zpět do kanceláře a strávit tam noc, dokud mě ráno někdo nevysvobodí.
Dolů to šlo dobře, nahoru už to bylo horší. Na potřetí se mi podařilo dostatečně vyskočit a vytáhnout se na římsu. Připadala jsem si trochu jako blázen, když jsem se vyhýbala bodlinám kaktusů a doufala jsem, že všichni v sousedství spí a nikdo mě nevidí.
V noci se ochladilo, nebylo se čím přikrýt, ale ranní koupel v teplé vaně to spravila (naštěstí sídlíme v bývalém bytě). V devět hodin zarachotily klíče v zámku a kolega, když mě uviděl, se udiveně zeptal: „To jsi tu byla celou noc? A nevíš náhodou, od čeho je ta stopa ve výši očí na fasádě?“
Sledujte nás
Zanechte komentář
Diskuse neslouží jako právní, daňová či účetní poradna. Je vyhrazena pro vzájemnou komunikaci čtenářů.
Pro přidání komentáře se přihlaste.