Faktura nebo daňový doklad?

Pojem faktura nalezneme v účetních předpisech paradoxně velmi málo. Neobsahuje ho zákon o účetnictví (č. 563/1991 Sb.) ani vyhláška k zákonu o účetnictví pro podnikatele, kterou se zákon o účetnictví provádí (č. 500/2002 Sb.). Slovo faktura se objevuje až v dalších podzákonných normách, a to konkrétně 4x v Českých účetních standardech pro podnikatele. Najdeme je tedy ve standardu č. 001 Účty a zásady účtování na účtech (konkrétně 2x v bodu 2.4.3.), č. 015 Zásoby (bod 4.4.1.) a č. 019 Náklady a výnosy (bod 3.1.3.). Ani v jednom případě se však neříká, co onou fakturou je a co by měla obsahovat. Ale na základě dlouhodobých zvyklostí, které se vžily v rámci obchodního styku, každý odtuší, že faktura je jakýmsi účtem za provedené služby či dodané zboží, který definuje „co, kdy a jak se má zaplatit“. Mimochodem, slovo faktura pochází z latinského „facere“ – dělat, udělat.

Zákonné náležitosti faktury tedy v podstatě neexistují. Pokud fakturu budeme považovat za obchodní listinu podle § 435 Občanského zákoníku (č. 89/2012 Sb.), kam nepochybně patří, pak právě tento paragraf nařizuje, co má na této listině být uvedeno. Jde o jméno podnikatele, sídlo podnikatele a údaj o zápisu do obchodního rejstříku včetně oddílu a vložky (popř. jiného rejstříku, ve kterém je podnikatel evidován). Ostatní náležitosti jsou tedy čistě dobrovolné a vycházejí ze skutečnosti, co vše potřebuje dodavatel-výstavce faktury sdělit svému odběrateli.

Proti relativně malému počtu výskytu pojmu faktura v zákonných a podzákonných normách se naopak slovní spojení daňový doklad vyskytuje poměrně často, byť kumulativně v jednom zákoně. Tímto zákonem je zákon o DPH (č. 235/2004 Sb.), a je tedy nasnadě odvodit, že pojem „daňový“ se týká právě této daně.

Daňový doklad má již poměrně striktně vymezeno, co vše musí obsahovat, aby se daňovým dokladem dle zákona o DPH stal. Nepochybně i tento doklad je obchodní listinou, proto se k náležitostem dle zákona o DPH přidává i povinné náležitosti z výše uvedeného § 436 občanského zákoníku. Daňovým dokladům je věnován celý Díl 5 zákona o DPH (§ 26 a dále). Náležitosti daňového dokladu vymezuje § 29, mezi které patří:

1. označení osoby, která uskutečňuje plnění,
2. daňové identifikační číslo osoby, která uskutečňuje plnění,
3. označení osoby, pro kterou se plnění uskutečňuje,
4. daňové identifikační číslo osoby, pro kterou se plnění uskutečňuje,
5. evidenční číslo daňového dokladu,
6. rozsah a předmět plnění,
7. den vystavení daňového dokladu,
8. den uskutečnění plnění nebo přijetí platby, pokud se liší ode dne vystavení daňového dokladu,
9. jednotkovou cenu bez daně,
10. základ daně,
11. sazbu daně,
12. výši daně v české měně a
13. další náležitosti ve specifických případech (zejména odkaz na předpis EU při plnění osvobození od daně, spojení „vystaveno zákazníkem“ či „daň odvede zákazník“ aj.).

V dalším ustanovení nalezneme, co se myslí pojmem označení u výše uvedených bodů – je tím obchodní firma nebo jméno, dodatek ke jménu a sídlo. Zde se tedy vracíme k pojmu obchodní listina, kdy občanský zákoník také stanoví, aby právě na takových listinách uváděli podnikatelé své jméno a sídlo. První náležitost daňového dokladu nám dle zákona o DPH splní i povinnost uvádění údajů na obchodní listině. Když na daňový doklad kromě výše uvedených bodů doplníme i údaje o zápisu do obchodního rejstříku, máme splněné veškeré náležitosti obchodní listiny.

Je patrné, že podmínky na vystavení daňového dokladu jsou přísnější než na fakturu, pokud tuto chápeme jako obchodní listinu. Mohli bychom velmi zjednodušit, že neplátcům DPH postačí označit dokument jako faktura, plátci DPH by měli spíše používat slovní spojení daňový doklad, aby bylo zřejmé, že doklad splňuje podmínky zákona o DPH. Nic však nebrání tomu, aby byl doklad označen např. jako Faktura-daňový doklad, což ostatně používá účetní program POHODA ve své základní tiskové sestavě v agendě Faktury. Ve svém důsledku nejde ani tak o samotné označení takového dokumentu (papírového či elektronického), ale o obsah aneb co vše obsahuje ve své minimalistické formě dle zákona o DPH. Neplátcům DPH postačí v podstatě jen základní údaje o sobě. Ale je pochopitelné, že na takových dokladech se uvádí mnohem více údajů, než nařizují zákony; smyslem tohoto dokumentu je předat odběrateli dostatek informací k tomu, aby došlo pro dodavatele ke kýženému účelu – za svou dodávku zboží/služeb obdržet úplatu.

Článek byl připravený ve spolupráci se společností Finservis s.r.o.