Správné načasování

Mám vystudovaný manažersko-ekonomický obor. Když by se mě někdo zeptal, jaké jsou základní vlastnosti manažera, vzpomněla bych si v první chvíli pouze na jedinou, na kterou nás naši profesoři s mírnou ironií upozorňovali – dělat věci na poslední chvíli.
 
Již několik let spolupracujeme s firmou, kde se většina naší práce odehrává přes vzdálený přístup na její server. Objem účetních transakcí je poměrně velký a ze strany společnosti je kladen důraz na pečlivé rozklíčování veškerých, i nepatrných plateb, k čemuž je firma schopna poskytnout veškeré informace.
 
Potud by to znělo jako andělská hudba pro uši každého účetního, až na jeden malý problém – vše končí u pana jednatele, který je přehlcen prací pro firmu a jeho součinnost vůči nám se tedy odehrává v pozdních nočních hodinách a na poslední chvíli.
 
Nevědoma si ještě možného vývoje, jsem v prvním roce spolupráce během měsíce června pečlivě pracovala na uzávěrce. Měla jsem radost, jak mi jde práce od ruky, jak se salda čistí, inventury sedí a vše se ubírá k zdárnému výsledku. Ze své strany jsem vše zpracovala, předala posledních pár požadavků vedení společnosti několik dní před 30. červnem, a pak čekala.
 
Přišel první e-mail: „Dnes jsem to nestihl, podívám se na to zítra.“ Budiž, času ještě bylo plno a zaúčtování posledních účetních transakcí mi nezabere víc než hodinu dvě.
 
Přišel další e-mail: „Už zítra se na to podívám.“ Stále jsem byla v klidu a trpělivě vyčkávala, jiné práce bylo stejně dost.
 
Pak ale podobné e-maily chodily den co den, až nastal inkriminovaný 30. červen a mně ráno dorazil příslib, že během odpoledních hodin získám vše potřebné. Když se však odpoledne přehouplo do večera, začínala jsem už mít mírné obavy. Kolem šesté hodiny dorazila informace, že kolem deváté večerní to už doopravdy bude hotové.
 
Šla jsem si koupit večeři a psychicky se připravila na noc v kanceláři. Z deváté hodiny večerní bylo nakonec půl jedenácté a já konečně mohla začít dodělávat uzávěrku.

Za pět minut dvanáct

Adrenalin mi stoupl a já začala bušit poslední čísla do softwaru s pevným rozhodnutím stihnout vše elektronicky poslat na finanční úřad do půlnoci. Minuty nemilosrdně utíkaly a mně oči neustále sjížděly na časový údaj v rohu obrazovky.
 
Těsně po jedenácté hodině jsem s vypětím všech sil měla hotovou účetní uzávěrku, raketovou rychlostí jsem začala vyplňovat daňové přiznání a připojila se na aplikaci ministerstva financí, abych mohla vše doplnit a poslat.
 
Půl dvanácté – import přiznání se zdařil, začala jsem kontrolovat jednotlivé stránky přiznání a ouha, aplikace mi začala generovat jednu chybu za druhou, neseděly odpisy i ručně zadané výkazy.
 
Tři čtvrtě na dvanáct – chyby opraveny, potichu se modlím a klikám na tlačítko Odeslat. Chvíle napětí a aplikace padá, data jsou nenávratně ztracena.
 
Mám posledních čtrnáct minut a začínám opět skoro na začátku. Rychle vzpomínám, co jsem všechno opravovala, abych tentokrát vše zadala napoprvé správně, v té rychlosti jsem si samozřejmě nestihla nic poznamenat.
 
Čas už mi neubíhá po minutách, ale po vteřinách. Prsty rychle skáčou po klávesnici, pot se mi perlí na čele, připadám si jako v nefalšovaném akčním filmu, kde odtikává časovaná bomba. Podruhé tisknu tlačítko Odeslat – čas na mém počítači se zastavil na 0:00. Software zahlásí úspěšné odeslání v 0:01. Bomba vybouchla.
 
Finančnímu úřadu to tehdy naštěstí nevadilo. Jenom mně začalo druhý den docházet, jakých nesmyslů a absurdit jsme my lidé občas schopni, abychom posunuli hranice neuskutečnitelného a dokázali si, kam až můžeme zajít.