Ustanovení § 318 zákoníku práce (dále jen „ZP“) stanoví, že základní pracovněprávní vztah uvedený v § 3 ZP nemůže být mezi manžely nebo partnery. Předmětné ustanovení tedy zakazuje existenci základního pracovněprávního vztahu mezi manžely (mezi mužem a ženou, kteří uzavřeli manželství) nebo partnery (mezi osobami stejného pohlaví, které vstoupily do partnerství).

Pozn.: Podle ustanovení § 656 odst. 1 občanského zákoníku vzniká manželství svobodným a úplným souhlasným projevem vůle muže a ženy, kteří hodlají vstoupit do manželství, že spolu vstupují do manželství. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vzniká partnerství projevem vůle dvou osob stejného pohlaví činěným formou souhlasného svobodného a úplného prohlášení těchto osob o tom, že spolu vstupují do partnerství.

Za základní pracovněprávní vztahy, na které se předmětný zákaz vztahuje, považuje zákoník práce pracovní poměr (založený pracovní smlouvou nebo jmenováním) a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o provedení práce a dohoda o pracovní činnosti).

Jelikož může být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními předpisy (např. zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů), představuje zákaz existence základního pracovněprávního vztahu mezi manžely (partnery) opravdu významnou překážku v rámci společného (pracovněprávního) uplatnění manželů (partnerů).

Ustanovení § 318 ZP vylučuje nejen vznik základního pracovněprávního vztahu za trvání manželství (partnerství), ale i pokračování takového vztahu poté, co bylo v jeho průběhu manželství (partnerství) uzavřeno. Jinými slovy předmětné ustanovení zákoníku práce dopadá jak na situaci, kdy by chtěl jeden z manželů (partnerů) zaměstnat druhého manžela (partnera), tak i na situaci, kdy byl již mezi účastníky pracovněprávního vztahu uzavřen pracovní poměr (dohoda o práci konané mimo pracovní poměr) a teprve poté došlo mezi nimi k uzavření manželství (partnerství).

Samotné uzavření pracovněprávního vztahu mezi manžely (partnery) by tak bylo v rozporu se zákonem (bylo by neplatné). Totéž platí i pro pracovněprávní vztahy existující mezi budoucími manžely (partnery), přičemž tyto by měly ze zákona zaniknout dnem vzniku manželství (partnerství).

Zákoník práce však v obecných ustanoveních o rozvázání a skončení pracovního poměru ani na jiném místě výslovně nestanoví, jakým způsobem a kdy přesně má takový pracovněprávní vztah mezi manžely (partnery) skončit; podle judikatury i převažujícího názoru odborné veřejnosti by k tomu mělo dojít vždy ex lege (ze zákona) ke dni vzniku manželství (partnerství). To však může v praxi činit různé obtíže.

Pokud by například žádný z manželů (partnerů) neprojevil vůli takový pracovněprávní vztah (výkon práce) ukončit (např. dohodou), resp. by k tomu nebyl nějakým způsobem nucen (např. ze strany orgánu inspekce práce), lze jisté prvky nedokonalosti (nedomyšlenosti) této právní úpravy vypozorovat.

Také v případném sporu o neplatnost daného pracovněprávního jednání může vyvstat pochybnost, kdo by se této neplatnosti dovolával, případně proč by tak činil (zejména také proto, že o tom, zda je právní jednání neplatné, může závazně rozhodnout jedině soud).

V každém případě je ale zřejmé, že jak při uzavření základního pracovněprávního vztahu mezi manžely (partnery), tak při pokračování takového vztahu po uzavření manželství (partnerství), jde o právní jednání, které je v rozporu se zákonem, a mělo by být z tohoto důvodu považováno za neplatné.

Právní vztahy a skupiny osob, na které se zákaz nevztahuje

Právní úprava obsažená v zákoníku práce zakazuje tedy existenci základních pracovněprávních vztahů mezi manžely nebo partnery, resp. vztahuje se toliko na základní pracovněprávní vztahy (tj. pracovní poměr a dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr) a výše uvedené skupiny osob (manžele a partnery). Nedotčena tak zůstává celá řada dalších právních vztahů, resp. okruh jejich účastníků.

Zákaz se tak nevztahuje např. na pracovněprávní vztahy mezi druhem a družkou, zaměstnavatel může navázat pracovněprávní vztah bez omezení i s dalšími blízkými (příbuznými) osobami, jako např. se synem, dcerou, bratrem, sestrou, se svým otcem nebo matkou apod.

Nedotčeny zůstávají i pracovněprávní vztahy v případech, kdy jeden z manželů (partnerů) je společníkem obchodní společnosti, členem družstva (příp. jiné právnické osoby) nebo členem jejich orgánů (např. i jako statutární orgán) a uzavírá pracovněprávní vztah s druhým manželem (partnerem). Takto sjednané pracovněprávní vztahy (mezi druhým manželem či partnerem a touto obchodní společností, družstvem či jinou právnickou osobou) nejsou zakázané, neboť jde o pracovněprávní vztah mezi obchodní společností, družstvem (příp. jinou právnickou osobu) na straně jedné a jedním z manželů (partnerů) na straně druhé. Nejde tedy o pracovněprávní vztah mezi manžely či partnery.

Uvedený zákaz nedopadá ani na jinou situaci, když nebrání účasti manžela (partnera) jako spolupracující osoby na podnikání druhého manžela (partnera). Pomáhá-li jeden z manželů (partnerů), který není podnikatelem, svému protějšku v podnikatelské činnosti, nebo vykonávají-li oba manželé (partneři) podnikatelskou činnost společně, jde o vztah občanskoprávní (nikoli pracovněprávní).

Zůstaneme-li v rovině občanskoprávní, pak je třeba zdůraznit, že občanský zákoník nezakazuje smlouvy o práci (v širokém slova smyslu) mezi manžely vůbec. V případě rodinného závodu, ve smyslu ust. § 700 a násl. občanského zákoníku, pak tento zákon společnou práci manželů v rodinném závodu dokonce předpokládá.

Jak vidno, mnohé z výše uvedených forem se svou povahou vzájemnému zaměstnávání manželů (partnerů) velmi podobají. Chtějí-li tak manželé (partneři) pokračovat ve „společném výkonu výdělečné činnosti“ i po uzavření manželství (partnerství), mohou zvolit například některou z výše uvedených a zákonem předvídaných forem, a dovoleným způsobem tak „obejít“ zákaz deklarovaný v ustanovení § 318 ZP.