Zákonná posloupnost

Dědění ze zákona nastupuje v případech, kdy nedošlo k nabytí dědictví dědici povolanými některým pořízením pro případ smrti. Ať již proto, že takto povolaný dědic je nezpůsobilý dědit či dědictví odmítne, nebo z důvodu, že zůstavitel závěť či dědickou smlouvu vůbec nesepsal.
 
Významnou změnou je rozšíření okruhu zákonných dědiců z dřívějších čtyř na šest dědických tříd. Zvýšením počtu osob, kterým může ze zákona připadnout pozůstalost, se snižuje možnost, že nikdo z dědiců nebude dědit a pozůstalost by měla připadnout státu jako odúmrť.
 
První čtyři dědické třídy se nikterak neliší od úpravy starého občanského zákoníku. V první dědické třídě dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý stejným dílem. U této skupiny dědiců se uplatní tzv. reprezentační právo. Co to znamená? V případě, že některé z dětí nebude dědit, jeho dědický podíl nabudou jeho děti.
 
Ale tím to nekončí. Reprezentační právo je tu uplatněno v největším rozsahu, proto nedojde-li k dědění ze strany zůstavitelových vnuků, podíl přejde na zůstavitelovy pravnuky či prapravnuky atd. Musíme také ale myslet na podmínku, že manžel v první dědické třídě nemůže dědit sám. Proto nedědí-li žádné dítě, musíme přistoupit k dědění ve druhé dědické skupině.
 
V druhé dědické třídě dědí manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z toho důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (tzv. spolužijící osoby). I zde se dědí rovným dílem. Nicméně ve výjimečném postavení se ocitá manžel zůstavitele, který musí zdědit nejméně polovinu pozůstalosti.
 
Podmínka nemožnosti dědit osamoceně platí ve druhé dědické skupině pro spolužijící osoby. Proto nedědí-li žádný z rodičů ani manžel, dědí stejným dílem osoby z třetí dědické třídy. Těmi jsou zůstavitelovi sourozenci a spolužijící osoby. Stejně jako v první dědické třídě se uplatní reprezentační právo. Nedědí-li některý sourozenec, jeho podíl připadne jeho dětem. Ovšem pozor, nebudou-li zůstavitelovi synovci a neteře dědit, jejich podíl v rámci třetí dědické třídy nepřejde na jejich děti. Ty jsou zařazeny až do šesté dědické třídy.
 
Nedojde-li k rozdělení pozůstalosti mezi dědice třetí dědické skupiny, dědí ve čtvrté dědické třídě prarodiče zůstavitele. Stejným dílem tak budou dědit dědečkové a babičky jak ze strany otce, tak i matky zůstavitele.
 
Pokud by podle starého občanského zákoníku pozůstalost nebyla rozdělena mezi dědice čtvrté dědické třídy, připadla by státu. Nový občanský zákoník však oddaluje tento okamžik a zařadil před něj ještě další dvě dědické třídy.
 
V páté dědické třídě dědí prarodiče rodičů zůstavitele. O jednu polovinu dědictví se budou stejným dílem dělit prarodiče zůstavitelova otce a o druhou polovinu prarodiče matky zůstavitele. Pokud nebude dědit jeden člen dvojice, uvolněná osmina připadne druhému členu. Pokud tedy nebude dědit některá z prababiček zůstavitele, „její“ osmina připadne jejímu manželovi. Pokud nebude dědit prababička ani pradědeček například ze strany otcova otce, „jejich“ čtvrtinu nabude druhá prababička a pradědeček z této rodinné větve. Pokud však nebude dědit ani jedna dvojice téže strany (např. prababičky a pradědečkové ze strany matky), rozdělí si dědictví obě dvojice druhé strany (tj. prababičky a pradědečkové ze strany otce).
 
Jestliže ani mezi tyto osoby nelze dědictví rozdělit, nastupují v šesté dědické třídě děti dětí sourozenců, tj. prasynovci a praneteře, a dále děti prarodičů zůstavitele, tj. jeho strýcové a tety. Všichni dědí stejným dílem.

Nepominutelný dědic

V souvislosti s pořizováním pro případ smrti je zapotřebí zmínit také práva nepominutelných dědiců, kterými jsou děti zůstavitele, případně jejich děti. Nepominutelní dědicové mají právo na povinný díl, na kterém nemohou být zkráceni žádným pořízením pro případ smrti. Tento povinný díl může být zůstaven ve formě dědického podílu, ale i odkazu. Podmínkou však je, že povinný podíl musí zůstat zcela nezatížen.
 
A v čem význam nepominutelných dědiců a jejich práva na povinný díl spočívá? Pokud by na úkor nepominutelného dědice nabyl dědictví jiný dědic na základě pořízení pro případ smrti, mohl by po něm nepominutelný dědic nárokovat vypořádání formou vyplacení peněžní částky rovnající se hodnotě jeho podílu. Za určitých podmínek může soud povolit splátky na povinný díl či odklad jeho splatnosti.
 
Má zůstavitelův potomek vždy nárok na povinný díl? Odpověď zní – nikoliv. A to v případě, že potomek nebude moci dědit ať již z důvodu, že se zřekl dědictví, nebo povinného dílu, je nezpůsobilý dědit, nebo byl vyděděn. Tehdy nárok na povinný díl nevznikne. Avšak v rámci výpočtu povinných dílů ostatních dědiců se k němu přihlíží, jako by dědil.
 
Naopak právo na povinný díl bude mít nepominutelný dědic, jestliže byl neplatně vyděděn, záměrně na něj zůstavitel v závěti nepamatoval nebo i v opačném případě, kdy zůstavitel o nepominutelném dědici vůbec nevěděl.
 
Nově povinný díl činí u nezletilého dědice tři čtvrtiny jeho zákonného podílu a u zletilého pouze jednu čtvrtinu. A jak se vlastně vypočítá? Prvním předpokladem pro určení výše povinného dílu je soupis a odhad majetku v pozůstalosti. Dalším krokem je odečtení zůstavitelových dluhů od hodnoty majetku. Ke stanovení výše povinného podílu se započte vše, co nepominutelný dědic z pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením.
 
Mimo jiné se započte vše, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ale i například to, co zůstavitel za svého života odlehčil potomku na nákladech souvisejících se založením samostatné domácnosti, manželství či s nástupem povolání.

Vydědění

Do značné míry se důvody pro vydědění kryjí s důvody dědické nezpůsobilosti. Na rozdíl od dědické nezpůsobilosti musí zůstavitel o dědicově činu při vydědění vědět a následně jej aktivně vydědit. Dále jsou dědickou nezpůsobilostí postiženy všechny osoby, které by přicházely v úvahu jako dědici z posledního pořízení, tak i na základě zákonné posloupnosti. Oproti dědické nezpůsobilosti lze vydědit jen nepominutelného dědice.
 
Zůstavitel může vydědit svého potomka pouze ze zákonných důvodů, a to pokud dědic neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoci v nouzi, o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, který by projevovat měl, byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze (nově bez časového omezení délky odsouzení), nebo vede-li trvale nezřízený život. Vydědit lze i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen.
 
Poslední a zcela nový důvod pro vydědění nepominutelného dědice představuje situace, kdy tento nepominutelný dědic je natolik zadlužen a jedná natolik marnotratně, že důvodně hrozí, že nezachová povinný díl pro své potomky. Pokud by však zůstavitel chtěl dědice vydědit z tohoto důvodu, musí tento jeho povinný díl zůstavit dětem nepominutelného dědice.
 
„V listině musí být uveden důvod vydědění.“ Tato formulace již dle nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.) neplatí bezvýjimečně. Pokud sice zůstavitel nevysloví v prohlášení o vydědění důvod vydědění, ale zákonný důvod vydědění bude prokázán (např. je všeobecně známo, že zůstavitelův syn je závislý na alkoholu), bude vydědění považováno za platné. Naopak, nebude-li důvod prokázán, k vydědění nedojde a nepominutelný dědic bude mít právo na povinný díl.

Nabytí dědictví

Dědické právo vzniká již smrtí zůstavitele. Proces přechodu pozůstalosti na dědice se nadále děje v režimu řízení před soudem, který nabytí dědictví potvrzuje. Aby se soud při projednání pozůstalosti zaobíral dědickým právem jednotlivého dědice, je k tomu zapotřebí jeho aktivního jednání. Soud totiž nebude přihlížet k dědickému právu toho, kdo ve stanovené lhůtě neuplatnil své dědické právo u soudu. Neznamená to však, že by mu jeho dědické právo zaniklo.
 
Soud potvrdí dědictví tomu, kdo dědictví neodmítl a kdo má nejlepší dědické právo. Nejlepší dědické právo je posuzováno dle právní síly jednotlivých dědických titulů, když za nejsilnější je považována dědická smlouva, která má před ostatními dědickými tituly přednost. Naopak nejslabší dědický titul představuje zákon. Platí, že soud potvrdí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno.
 
Zůstavitel pořízením pro případ smrti povolává jednoho nebo i více dědiců, přičemž má možnost konkrétně stanovit rozdělení pozůstalosti mezi dědice, pověřit třetí osobu, aby určila, jak má být pozůstalost rozdělena nebo dát dědicům volnost k dohodě mezi sebou.
 
V pořízení pro případ smrti je třeba si dát pozor na skutečnost, že jestliže v něm zůstavitel přidělí dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, ale již výslovně nepřikáže, že tímto způsobem pozůstalost musí být rozdělena, pohlíží se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti. Dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti je přípustná pouze za předpokladu, že ji zůstavitel výslovně připustil.
 
Možná si kladete otázku, zda i dědicové povolaní zákonem jsou oprávněni se dohodnout na rozdělení pozůstalosti. Samozřejmě, že ano, i zákonní dědicové disponují tímto právem. Obecně pro dohody o rozdělení pozůstalosti platí, že je soud schválí za předpokladu, že neodporují vůli zůstavitele. Neschválí-li soud dohodu, potvrdí dědicům nabytí dědictví dle jejich podílů.
 
Při rozdělování pozůstalosti však musí být vždy dodržena jedna zásadní podmínka, kterou je naplnění zůstavitelovy vůle.

Dluhy postihující dědice

Velice důležitou otázkou související s přechodem pozůstalosti na dědice je i odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele. Nový občanský zákoník do této problematiky přináší zásadní změnu, která by pro mnohé dědice mohla představovat neblahé důsledky.
 
Dříve dědic odpovídal za zůstavitelovy dluhy pouze do výše zděděného majetku. Ovšem pozor, to už dnes neplatí a dědic za dluhy odpovídá v celé jejich výši. Proto nelze vyloučit ani situaci, kdy by v rámci odpovědnosti za dluhy byl postižen i dědicův majetek.
 
Naskýtá se otázka, lze tomu nějak zabránit? Řešení nabízí nový institut výhrada soupisu. Jeho uplatnění je dědicovým právem, které mu zůstavitel nemůže odejmout. Uplatnit jej lze ústním prohlášením před soudem nebo písemným prohlášením zaslaným soudu ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy byl o tomto právu soudem vyrozuměn.
 
Klíčové jsou však důsledky výhrady soupisu. Dědic, který výhradu soupisu neučiní, odpovídá za zůstavitelovy dluhy v plném rozsahu. Naproti tomu dědic, který výhradu soupisu učiní, odpovídá pouze do výše ceny nabytého dědictví.
 
Ovšem ani s uplatněním výhrad soupisu nemusíte mít vyhráno. Je totiž nutné si dát pozor na to, aby nebyly účinky soupisu zrušeny. Nastat to může v několika případech. Zejména tehdy, ujme-li se dědic plné správy pozůstalosti, přestože k tomu nebyl oprávněn, nebo pokud se prokáže, že dědic úmyslně zatajil pozůstalostní majetek, anebo smísil-li dědic části pozůstalosti s částmi svého majetku a nelze rozlišit, komu patří.

Zřeknutí se dědického práva, odmítnutí či vzdání se dědictví

Stará právní úprava umožňovala dědicům projevit svoji vůli v dědickém právu pouze přijmutím nebo odmítnutím dědictví po smrti zůstavitele. Nový občanský zákoník nabízí daleko širší možnosti. Dědického práva, které má teprve vzniknout, se lze dopředu zříci. Nemůžete jej ale předem převést nebo jinak s ním naložit.
 
Institut zřeknutí se dědického práva se fakticky provádí uzavřením smlouvy mezi budoucím dědicem a zůstavitelem, a to výhradně formou veřejné listiny. Ve smlouvě si strany dohodnou, zda se dědic vzdává pouze práva na povinný podíl, či dědického práva jako takového.
 
V prvním případě by to pro něj znamenalo, že neztrácí práva z dědické posloupnosti a bude nastupovat jako zákonný dědic. Zákonem je stanoven i předpoklad, že zřeknutí působí i na potomky. Strany si však ve smlouvě mohou toto upravit rozdílně. Dědického práva se lze zříci i ve prospěch jiné osoby. Platnost takového jednání nastane jen v případě, že obmyšlená osoba se stala dědicem.
 
V praxi dojde k hojnému využití hlavně v případech, kdy za života zůstavitele byl jeden z jeho více potomků obdarován jeho majetkem. Může se tak zabránit rozepřím, ke kterým dochází v rámci dědických řízení.
 
Odmítnout dědictví může způsobilý dědic až po smrti zůstavitele, a to do jednoho měsíce od vyrozumění notáře o této možnosti. Je nutné učinit výslovné prohlášení vůči soudu. Lhůta je prodloužena až na tři měsíce v případech, kdy dědic má jediné bydliště v zahraničí. Doporučovala bych tento postup právě tehdy, kdy zjistíte, že dědictví je předlužené.
 
Neodmítl-li dědic dědictví, stává se jeho vlastnictvím, se kterým může nakládat.
 
Dědic, který dědické právo neodmítl, může před soudem v řízení o dědictví využít svého práva vzdát se dědictví ve prospěch druhého dědice, pokud s tím souhlasí. Na rozdíl od odmítnutí dědictví se v případě vzdání se dědictví dědic svého majetkového práva vzdává až po jeho nabytí – to znamená, že je odpovědný společně a nerozdílně za dluhy zůstavitele spolu s ostatními dědici.

Zcizení dědictví

Jedním z oprávnění dědice, jak naložit s pozůstalostí, je právo dědictví zcizit, což znamená, převést jej na jinou osobu. K tomuto kroku může přistoupit až po smrti zůstavitele. Pokud by dědic chtěl dědictví zcizit ještě za života zůstavitele, takové jednání by nezakládalo žádné právní účinky.
 
Dědici se naskýtá několik způsobů, jak dědictví zcizit. Může tak učinit bezúplatně nebo i za úplatu. Vždy se však bude jednat o smlouvu ve formě veřejné listiny. Uvedená smlouva může mít dvě podoby, a to v závislosti na skutečnosti, zda bude učiněn soupis majetku či nikoliv.
 
Jestliže soupis majetku proveden nebyl, měla by smlouva povahu smlouvy odvážné. Což znamená, že za základ smlouvy při zcizení dědictví nebyl vzat seznam práv a povinností a není tedy zjevné, jaký je skutečný a přesný obsah zcizovaného dědictví. Následkem zcizení dědictví je, že nabyvatel vstupuje do práv a povinností náležejících k pozůstalosti. Nabyvateli náleží vše, co zcizitel, tedy dědic, již dědickým právem obdržel.

Článek byl připravený ve spolupráci s Mgr. Ivetou Nejedlou.

Související článek:
Dědické právo od roku 2014 – 1. část