V minulém díle Průvodce začátkem podnikání jsme si na příkladu pana Jaromíra ukázali, na co je důležité v této souvislosti pamatovat a nezapomenout. Dnes se zaměříme na nejčastější omyly při zahájení podnikání, se kterými se v naší účetní a daňové praxi setkáváme.

1. „Na příležitostnou činnost nepotřebuju živnosťák.“

Na první pohled je výše uvedené tvrzení pravdivé. Na příležitostnou činnost opravdu není potřeba živnostenské oprávnění. Klíčové však je správně pochopit, co se podle platné legislativy rozumí příležitostnou činností.
 
Zaměříme se na to z pohledu zákona o daních z příjmů. Tento předpis je stěžejní pro správné pochopení tohoto velmi často používaného a mnohdy zneužívaného pojmu.
 
Příležitostné příjmy spadají do kategorie ostatních příjmů. V uvedeném zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je toto upraveno v § 10. V odstavci 1 písm. a) je uvedeno, že:

„Ostatními příjmy, při kterých dochází ke zvýšení majetku, pokud nejde o příjmy podle § 6 až 9, jsou zejména příjmy z příležitostných činností nebo z příležitostného pronájmu movitých věcí, včetně příjmů ze zemědělské výroby, která není provozována podnikatelem (samostatně hospodařícím rolníkem).“
 
Do příležitostné činnosti dále patří příjmy včelařů, pokud příjem plynul z nejvýše 40 včelstev, s příjmem maximálně 500 Kč za jedno takové včelstvo.
 
A jak je to v případě příležitostných úklidů domácností, výuk jazyků, administrativních činností, pomocných stavebních prací, servisů počítačů a dalších, naoko jednorázových činností? Velmi zjednodušeně, ale zároveň zcela zřetelně platí, že pokud na danou činnost existuje živnostenské oprávnění, nelze takovou činnost považovat za příležitostnou činnost, byť by byla vykonávána nepravidelně, nahodile či dokonce jen jednou za rok.
 
Samozřejmě existují další činnosti, které nespadají do činností dle živnostenského zákona, např. praxe lékařů, právníků či autorská činnost. Ani tyto činnosti nelze považovat za příležitostnou činnost dle § 10 zákona o daních z příjmů. My se však zaměříme v tomto článku na problematiku podnikání zejména dle živnostenského zákona.
 
Co z toho tedy vyplývá? Pokud plánujete, že se budete živit např. úklidovými službami, ale utěšíte se myšlenkou, že vlastně živnostenské oprávnění nepotřebujete, pak jste na omylu. Jedná se o plnohodnotné podnikání, a to spolu se všemi právy a povinnostmi, které z toho vyplývají. O živnostenské oprávnění je tedy nutné si požádat ještě předtím, než takovouto činnost začneme vykonávat.

2. „Počkám, než se mi podnikání rozjede, a až potom se stanu oficiálním podnikatelem.“

Na první pohled by se zdála tato úvaha velmi praktická a rozumná. Nicméně i to patří mezi velmi časté omyly, které v důsledku jejich uplatnění mají za následek daňové úniky a ve výsledku také klamání svých zákazníků. Opět lze jednoduše říci, že bez příslušného (v našem případě živnostenského) oprávnění nelze podnikat.
 
Aby člověk mohl vystupovat pod svým jménem a nabízet tak své služby či prodávat výrobky jiným subjektům, je potřeba, aby měl přidělené identifikační číslo (IČ). To však získá jen tehdy, stane-li se „oficiálním podnikatelem“. Jak je vidět, jedná se o kruh, ze kterého nelze vystoupit, ani ho nikterak legálně obejít.
 
V jakém případě se s tímto argumentem nejčastěji setkáváme a z jakého důvodu? Z drtivé většiny zkušeností vyplývá, že tyto osoby si nejsou jisté, zda se jejich podnikání „rozjede“ a zároveň si uvědomují, že v souvislosti se zahájením podnikání vznikají povinnosti v povinném odvodu na zdravotní a sociální pojištění. Proto se snaží vymyslet kličky, které by usnadnily vstup na podnikatelský trh za cenu nejnižších možných nákladů.
 
Opět, tato úvaha může být opodstatněná, ale nemá nic společného se solidním a poctivým podnikáním. Lze tedy tuto situaci nějakým způsobem řešit?
 
Odpověď není zcela jednoznačná, vždy záleží na okolnostech. Jedním z možných řešení, které se v praxi hojně využívá, je, že v případě, že jsme někde zaměstnáni v rámci pracovního poměru, bylo by na naši případnou podnikatelskou činnost pohlíženo jako na vedlejší. Proto řada začínajících podnikatelů zahájí svou činnost při zaměstnání.
 
Hlavní výhodou je to, že v prvním roce takovéto podnikatelské činnosti, která je považována za vedlejší, nevzniká povinnost hradit zálohy na zdravotní či sociální pojištění. V dalších letech, pokud je stále činnost považována za vedlejší, se tyto odvody stanoví dle skutečně dosaženého zisku. Jedná se o obrovskou výhodu oproti podnikání, které je bráno jako hlavní činnost.
 
Tento nástroj je zcela legální, jedná se o velmi praktické opatření ze strany státu a umožňuje tak zahájit podnikatelskou činnost s minimálními náklady. Určitou nevýhodou může být fakt, že v případě zaměstnání na osm hodin denně nemusí zbýt čas ani energie na zahájení podnikání.
 
Další překážkou může být to, pokud se rozhodneme podnikat v obdobném oboru jako náš stávající zaměstnavatel. Nicméně z naší praxe vidíme, že i přes určitá úskalí lze tímto způsobem pomalu vplout do podnikatelské sféry, a to bez případných hrozeb sankcí ze strany finančního úřadu, zdravotní pojišťovny či České správy sociálního zabezpečení.

3. „Dokud nevydám první fakturu, nejsem podnikatelem.“

Další z omylů, který nemá v žádném zákoně či předpisu opodstatnění, je podmínečnost vystavení faktur či paragonů, aby z nás byl opravdu podnikatel. Důležité pro posouzení je to, co říkají platné právní předpisy o tom, kdy se stáváme podnikateli.
 
Jak vyplývá z § 10 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, oprávnění provozovat živnost obecně vzniká dnem ohlášení živnosti. Od této chvíle se stáváme podnikateli, a to bez ohledu na to, jak budeme v budoucnosti úspěšní. Může se tak stát, že než nalezneme své první zákazníky, uběhne několik týdnů nebo měsíců. I přesto je potřeba plnit své povinnosti, které pro nás vyplývají, např. odvádět pravidelné zálohy na zdravotní či sociální pojištění.
 
Než se podnikání tzv. rozjede, můžeme věnovat čas tomu, aby se o naší firmě vědělo. V dnešní době je velmi důležitou součástí také informovanost na internetu, a to např. formou webové prezentace, firemního profilu na některé ze sociálních sítí apod.
 
Nicméně tyto úkony lze vykonávat až poté, co jsme plnohodnotnými podnikateli, neboť např. registrace do internetových katalogů vyžaduje zadání přiděleného identifikačního čísla. To však získáme až poté, co svou živnost zahájíme. Následně pověření pracovníci často zadané údaje do takových katalogů ručně kontrolují např. s výpisem ze živnostenského rejstříku. Pokud by byly údaje neúplné či nepravdivé, hrozilo by nezařazení vašeho firemního profilu mezi svou konkurenci.
 
Jak je tedy vidět, okamžikem podnikání nevznikají pouze povinnosti, ale také práva. Nezáleží tedy na tom, kdy vystavíme svou první fakturu, nebo kdy prodáme svůj první výrobek. Podnikateli jsme od okamžiku ohlášení naší živnosti. Zjednodušeně řečeno, podnikateli se stáváme přidělením IČ.

4. „Pokud si nevydělám nad 20.000 Kč za rok, nemusím podávat daňové přiznání.“

I v tomto případě je tato fráze často chybně interpretována. Ano, existuje možnost, kdy v případě nepřekročení hranice 20.000 Kč ročně nemusíme podávat daňové přiznání. Důležité však je, v jakých souvislostech je toto tvrzení platné.
 
Vraťme se nyní k prvně rozebíranému omylu v tomto článku, a to k příležitostným příjmům. Z § 10 odst. 3 již zmíněného zákona o daních z příjmů vyplývá, že od daně jsou osvobozeny uvedené příležitostné příjmy, pokud úhrn příjmů nedosáhne 20.000 Kč za zdaňovací období.
 
Tato hranice se tedy vztahuje výhradně na příležitostné příjmy, a to tak, jak jsou definovány v § 10 uvedeného zákona. Neplatí to tedy o příjmech ze živností, byť bychom v daném roce dosáhli příjmů do 20.000 Kč.
 
Nicméně existují zde jiné skutečnosti, které zákon o daních z příjmů zmiňuje, kdy nemusíme podávat daňové přiznání. To můžeme nalézt v § 38g.
 
Z tohoto ustanovení vyplývá, že daňové přiznání není nutné podávat v následujících případech:

• Pokud naše příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů, nepřesáhnou 15.000 Kč, dále pokud se jedná o příjmy, které jsou od daně osvobozené, nebo jsme dosáhli příjmů, ze kterých byla odvedena srážková daň. To se vztahuje i na příjmy z podnikání. Pokud jsme se však v daném roce dostali do ztráty, musíme daňové přiznání podat.

• Jestliže jsme dosáhli příjmů ze zaměstnání pouze od jednoho zaměstnavatele nebo postupně od více zaměstnavatelů a zároveň jsme podepsali prohlášení k dani (tzv. růžový papír). Pokud jsme dosáhli ještě jiných příjmů, kromě zaměstnání, podle § 7 až § 10 (např. z podnikání) a tyto vedlejší příjmy nepřesáhnou hranici 6.000 Kč za zdaňovací období, ani v tomto případě nemusíme podávat daňové přiznání.

Pokud zjistíme, že nemusíme podávat daňové přiznání, neznamená to však, že v průběhu roku nemusíme evidovat naše příjmy, a tudíž ani nemusíme odvádět zálohy na zdravotní a sociální pojištění. Může se to zdát na první pohled absurdní, ale velmi často se s tímto chybným názorem v naší praxi setkáváme.
 
První věcí je to, že pokud bychom neevidovali své příjmy, jen stěží bychom zjistili, jakých příjmů jsme vlastně za rok dosáhli. A z toho důvodu bychom ani nemohli určit, zda máme či nemáme podat daňové přiznání.
 
Zároveň platí, že v případě hlavní činnosti se hradí odvody na zdravotní či sociální pojištění v minimální předepsané výši, a to bez ohledu na to, jakých příjmů v měsíci, či potažmo v daném roce dosáhneme.

5. „Když začnu podnikat, stanu se plátcem DPH.“

Posledním mýtem, který v našem článku zmíníme, je smyšlená představa a obava z toho, že v případě zahájení podnikání se musíme stát plátcem DPH. Při zahájení podnikání je plátcovství daně z přidané hodnoty dobrovolné. V průběhu podnikání však mohou nastat rozhodné skutečnosti, na základě kterých se plátci DPH opravdu stát musíme (viz článek Povinná a dobrovolná registrace k DPH).
 
Tou hlavní rozhodnou skutečností, která vyplývá ze zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, je skutečnost, že jsme za posledních 12 měsíců dosáhli obratu 1 mil. Kč. V této souvislosti také vzniká otázka, co si představit oním obratem. Obecně řečeno, jedná se čistě o naše příjmy. V naší praxi se totiž setkáváme s tím názorem, že obratem se rozumí součet příjmů a výdajů, což je ale chybná úvaha.
 
Pokud tedy začnete s podnikáním, nemusíte se bát toho, že se hned musíte stát plátcem DPH. Záleží pouze na nás, jak se rozhodneme. Zároveň je však naší povinností hlídat své příjmy, zda jsme nedosáhli zmíněného obratu za posledních 12 po sobě jdoucích měsíců. Pokud ano, musíme se na finančním úřadě k DPH zaregistrovat.

Informovaností k úspěšnému podnikání

Ať už se nám uvedené mýty hodí, či se jimi řídíme „z omylu“, vždy platí, že díky včasné informovanosti můžeme předejít pozdějším nedorozuměním, a to zejména ze strany úřadů. Proto doporučujeme včas se informovat na svá práva a povinnosti nejen v souvislosti se zahájením podnikání.
 
Napadnou-li vás jakékoliv dotazy, nebo uslyšíte určitou fámu podobnou výše zmíněným, rozhodně doporučujeme ptát se přímo na dotčených organizacích a úřadech státní správy.

 
Související článek:
Průvodce začátkem podnikání