Zákon o účetnictví (zákon č. 563/1991 Sb.) stanovuje obecný zákaz provádět vzájemné zúčtování jakýchkoli položek. Výjimky z tohoto pravidla vymezuje následně vyhláška k zákonu. A zde je uvedeno, že započtení pohledávek ve smyslu občanského zákoníku není považováno za vzájemné zúčtování pro účely účetnictví.
 
Nemusíte se tedy bát, že by nebylo možné proti pohledávce započítat závazek – tuto formu kompenzace zákon umožňuje, protože prvotní transakce je v souladu s ustanovením občanského zákoníku.
 
Velmi důležité je věnovat pozornost podmínkám, kdy je možné vůbec započtení provést. Ty nám stanovuje občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), konkrétně § 1982 až § 1991.
 
K započtení je způsobilá pohledávka stejného druhu, pokud se stala splatnou a pokud vznikne právo plnit svůj vlastní dluh. Jsou to podmínky jednostranného započtení, tedy „prohlášení vůči druhé straně“, jak praví občanský zákoník.

Příklad 1

Společnost A vystavila společnosti B fakturu na plnění, jehož splatnost dle dohody měla být 14. 5. 2015. Zároveň společnost B vystavila fakturu na své plnění společnosti A ve stejné výši, jehož splatnost byla dle dohody 20. 5. 2015.
 
První možný den provedení vzájemného zápočtu je 21. 5. 2015 a je jedno, která strana toto započtení oznámí.

Upozorňuji, že není možné z příkladu 1 vyvodit závěr, že by obě společnosti nevystavily žádné faktury, když je plnění na shodné částky. Není možné kompenzovat výnosy a náklady, pokud se nejedná o dobropisy k dané transakci. K zápočtu jsou způsobilé pohledávky, které jsou evidovány na rozvahových účtech s příslušným účtováním na protiúčtu (výsledkovém či rozvahovém, to není pro zápočet podstatné).
 
Do hry také může vstoupit jiná výše DPH na každé straně, a pokud by nedošlo k fakturaci, nebylo by DPH správně odvedeno. Reciproční smlouvy, kde je uváděno, že nedojde k vzájemné fakturaci, nemohou být akceptovány.
 
Řešením pro minimalizaci dokladů je např. zanést do smlouvy přímo ustanovení, že faktury budou vystaveny s dovětkem „reciprocita – neproplácet“, a následně dojde k jejich vzájemnému započtení.
 
Pokud pohledávky nejsou stejného druhu, není možné provést započtení jednostranné, např. zápočet faktury v české měně s fakturou v cizí měně. Nic však nebrání tomu, aby vznikla dohoda, která započítá prakticky jakékoli vzájemné pohledávky.
 
Nutnou podmínkou pro účinné zachycení též do účetnictví je dohoda signovaná oběma stranami (písemná forma není povinná, ale z praxe je více než potřebná, protože se následně ústní forma hůře prokazuje).
 
Když se vzájemné pohledávky nekryjí zcela v částkách, je možné jejich částečné započtení. A do dokumentu, kterým se zápočet oznamuje (ať jednostranný, nebo dohoda), je vhodné uvést částku rozdílu, kterou má dlužná strana uhradit, nebo bude předmětem dalšího zápočtu.
 
Samotné účetní zachycení započtení vzájemných pohledávek je závislé na účetním programu. Program POHODA používá spojovací účet 395 a z logiky věci vyplývá, že nemůže mít žádný zůstatek.

Příklad 2

Společnost A eviduje fakturu na celkovou částku 121.000 Kč splatnou k 14. 5. 2015 vůči společnosti B. Společnost B eviduje fakturu na stejnou částku splatnou k 20. 5. 2015. Dne 21. 5. 2015 provede společnost A jednostranný zápočet, oznámí společnosti B a zaúčtuje takto:
 

Vzájemný zápočet

Vzájemný zápočet je považován v občanském zákoníku za jiný způsob zániku závazku. Standardním způsobem je splnění závazku, u peněžité pohledávky tedy její úhrada.
 
Nicméně i vzájemný zápočet má v účetnictví stejný dopad – dojde k úbytku pohledávky na jedné straně a k úbytku závazku na straně druhé. Což např. znamená, že musíme u pohledávky zrušit případně vytvořené opravné položky.
 
Provádět vzájemné zápočty není povinností, ale pokud k nim nedojde, budou na straně pohledávek a závazků zůstávat neuhrazené položky. Tím se zbytečně navyšuje bilanční suma v rozvaze, která je důležitá pro stanovení hranice povinného auditu. Z brutto hodnoty se vychází při stanovení výše pokuty za neplnění povinností zákona o účetnictví a v neposlední řadě dochází ke zbytečnému „bobtnání“ saldokonta neuhrazených pohledávek a závazků, které podléhají každoroční inventarizaci.
 
Kde nás daňový předpis při vzájemných zápočtech pohledávek limituje, je zákon o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (zákon č. 593/1992 Sb.). Podle něho se postupuje při tvorbě opravných položek k neuhrazeným pohledávkám.
 
Ustanovení § 2 odst. 4 tohoto zákona zakazuje vytvořit zákonnou opravnou položku, jestliže jsou současně evidovány splatné dluhy ke stejné osobě a nebyl proveden vzájemný zápočet.
 
Jedině v případě, kdy věřitel postupuje podle § 5 a § 8 tohoto zákona (bankovní rezervy a opravné položky, resp. opravné položky k pohledávkám za dlužníky v insolvenčním řízení), nemusí být proveden vzájemný zápočet s případnými dluhy a zákonné opravné položky je možné vytvořit.

Závěr

Z výše uvedených důvodů je vhodné provádět vzájemné zápočty průběžně a dbát na čistotu přehledů otevřených pohledávek a závazků, aby i účetnictví bylo přehledné a bylo jasně zřetelné, u kterých pohledávek je možné očekávat splnění v peněžní formě a které závazky naopak hradit nemusíme, protože proti sobě stojí pohledávky způsobilé k započtení.
 
Důležité je také nezapomínat na skutečnost oznámit svou vůli k započtení protistraně, popř. se vzájemně prokazatelně dohodnout na započtení konkrétních pohledávek – ať formou uvedení v reciproční smlouvě, či podepsanou dohodou o započtení.

Článek byl připravený ve spolupráci se společností Finservis s.r.o.