Základním právním rámcem, jenž upravuje zaměstnávání osob se zdravotním postižením, je
zákoník práce (dále jen „ZP“). Druhým důležitým legislativním rámcem je
zákon o zaměstnanosti (dále jen „ZZ“). Ten definuje přístup k zaměstnávání osob s nutností zvýšené ochrany na trhu práce.
Invalidita byla dříve rozlišována jako plná a částečná. Toto rozlišení platilo do 31. 12. 2009.
Od 1. 1. 2010 je definována jako pokles pracovní schopnosti, který nastal z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, přičemž musí jít o pokles pracovní schopnosti
minimálně o 35 %. Podle míry poklesu pak rozlišujeme jednotlivé stupně invalidity.
Pojďme nejprve rozlišit osoby se zdravotním postižením pro účely našeho tématu. ZZ považuje za osoby se zdravotním postižením tyto:
Osoby zdravotně znevýhodněné
Zdravotně znevýhodněnou osobou je osoba, která
má zachovanou schopnost vykonávat výdělečnou činnost, ale její schopnosti být či zůstat pracovně začleněna / vykonávat dosavadní povolání / využít dosavadní kvalifikaci jsou
výrazně omezeny z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Nejedná se však
o osobu uvedenou níže, tedy
invalidní v prvním, druhém nebo třetím stupni.
Potvrzení o tom, že je zaměstnanec zdravotně znevýhodněn, dokládá správa sociálního zabezpečení, přičemž status osoby zdravotně znevýhodněné platí ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Pozor, v praxi často dochází k zaměňování pojmů. V tomto případě se
nejedná o rozhodnutí vydané pro účely sociálních dávek, jako jsou např. průkazy ZTP apod.
Osoby invalidní v prvním či druhém stupni
Invalidita
prvního stupně se týká osob, jejichž
pracovní schopnost poklesla minimálně o 35 %, maximálně však o 49 %.
Invalidita
druhého stupně se týká osob, jejichž pracovní schopnost klesla
nejméně o 50 %, nejvíce však o 69 %.
Invalidní osoba v prvním či druhém stupni je ze zákona považována za osobu se zdravotním postižením. Průkazný je v tomto případě posudek (rozhodnutí) či potvrzení o této invaliditě příslušným orgánem sociálního zabezpečení, orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra.
Osoby invalidní ve třetím stupni – tj. osoby s těžším zdravotním postižením
Invalidita třetího stupně znamená stav, kdy
pracovní schopnost dotyčného klesla nejméně o 70 %. Skutečnost, že je osoba invalidní ve třetím stupni, osvědčuje opět potvrzením či posudkem (rozhodnutím) vydaným příslušným orgánem sociálního zabezpečení, orgánem sociálního zabezpečení Ministerstva obrany, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva vnitra.
Vytváření pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením
Úřady práce poskytují zaměstnavateli příspěvek, pokud zaměstná osobu se zdravotním postižením, a to na základě písemné dohody zaměstnavatele s příslušným úřadem práce. Výše takového příspěvku je odvozena od různých násobků průměrné mzdy v národním hospodářství, v závislosti na míře zdravotního postižení.
Je samozřejmostí, že
příspěvek je zaměstnavateli poskytnut pouze za určitých podmínek. Jsou to tyto:
- zaměstnavatel nemá nedoplatky u finančního úřadu,
- zaměstnavatel nemá nedoplatky u celního úřadu,
- zaměstnavatel nemá nedoplatky u správy sociálního zabezpečení a u zdravotních pojišťoven, ani na pojistném, ani na penále.
Tyto podmínky musí být splněny současně.
Povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením
Jak je to s povinností zaměstnávat osoby se zdravotním postižením? Týká se každého zaměstnavatele, nebo jen vybraných? I tuto problematiku upravuje ZZ, konkrétně v § 81.
Ten udává, že povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením se týká všech zaměstnavatelů, kteří
zaměstnávají více než 25 zaměstnanců v pracovním poměru, volených zaměstnanců a zaměstnanců jmenovaných do funkcí (netýká se však dohodářů). Z toho činí
povinný podíl 4 %.
Vycházíme přitom z průměrného přepočteného počtu zaměstnanců. Tuto povinnost mohou zaměstnavatelé splnit různými způsoby:
- zaměstnáním osob v pracovním poměru,
- odebíráním výrobků či služeb od zaměstnavatelů, kteří uzavřeli s Úřadem práce dohodu o uznání zaměstnavatele nebo zadáním zakázek těmto zaměstnavatelům / odebíráním výrobků či služeb od osob se zdravotním postižením, které jsou OSVČ a nezaměstnávají žádné zaměstnance / zadáváním zakázek těmto osobám,
- odvodem do státního rozpočtu.
Odvod do státního rozpočtu realizuje zaměstnavatel prostřednictvím příslušné krajské pobočky Úřadu práce. Děje se tak v případě, kdy nesplní svou povinnost zaměstnat či odebírat výrobky nebo služby od zdravotně postižených osob. Do státního rozpočtu je pak povinen odvést 2,5násobek průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství za každou osobu, o kterou nesplnil tuto povinnost.
Slevy na daních pro zaměstnavatele při zaměstnávání osob zdravotně postižených
Motivace zaměstnávat osoby se zdravotním postižením mohou být různé. Jednou z nich jsou
slevy na dani pro zaměstnavatele. Pro účely daně z příjmů jsou zajímavá následující fakta.
Zákon o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) uvádí v § 35, že
daňový základ společnosti se snižuje o:
- 18 000 Kč za každého zaměstnance se zdravotním postižením,
- 60 000 Kč za každého zaměstnance s těžším zdravotním postižením.
Sleva může být uplatněna pouze za část zdaňovacího období, za které je daňové přiznání podáváno. Pokud byl zdaňovacím obdobím hospodářský rok, použijeme fond pracovní doby, připadající na jednoho zaměstnance za toto období.
Pro výpočet slevy na dani je rozhodující průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců se zdravotním postižením. Ale pozor, ten je odlišný pro účely ZDP a pro účely ZZ.
Nejčastější přestupky zaměstnavatelů
Co je nejčastějším nešvarem zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají osoby zdravotně postižené?
Zaměstnavatelé se nejčastěji dopouštějí toho, že
nevedou řádnou evidenci zdravotně postižených osob a pracovních míst, která jsou pro ně vyhrazena. Dalším častým problémem je, že
neplní povinný podíl zaměstnávání osob se zdravotním postižením a další povinnosti. Těmi je např. spolupráce s krajskou pobočkou Úřadu práce při zajišťování pracovní rehabilitace.
Pracovní rehabilitací se rozumí soustavná činnost, zaměřená
na získání a udržení vhodného
pracovního místa pro osoby se zdravotním postižením. Zahrnuje poradenskou činnost, praktickou a teoretickou přípravu pro zaměstnání a vytváření vhodných podmínek pro výkon pracovní a výdělečné činnosti.
Na pracovní rehabilitaci mají právo osoby se zdravotním postižením a uskutečňují a zabezpečují ji úřady práce podle místní příslušnosti osob se zdravotním postižením. A to buď vlastními silami, nebo právě prostřednictvím písemných dohod s jinými právnickými či fyzickými osobami, jak bylo zmíněno výše.