Pracovní dobu a dobu odpočinku upravuje zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., dále jen „ZP“) v § 78 a násl. Konkrétně zákoník práce považuje za pracovní dobu tu dobu, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a v níž je zaměstnanec připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Zákon také jednoznačně stanovuje, že doba odpočinku se nezahrnuje do pracovní doby.

Délka a rozvržení pracovní doby

Pracovní doba je v zákoně zásadně určována poměrem hodin v týdnu s tím, že maximální délka stanovené týdenní pracovní doby může činit obecně nejvýše 40 hodin.
 
U zaměstnanců, kteří pracují v náročnějších oborech (např. v podzemí při těžbě uhlí, rud, v důlní výstavbě apod.), zákoník práce snižuje délku týdenní pracovní doby na 37,5 hodiny, ve stejném rozsahu se týdenní pracovní doba pohybuje u třísměnného či nepřetržitého pracovního režimu.
 
O hodinu a kousek více, tj. 38,75 hodin, musí standardně odpracovat zaměstnanci s dvousměnným pracovním provozem.
 
Na zkrácení pracovní doby se samozřejmě může zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnout, nicméně se snížením úvazku na tzv. „zkrácený“ dochází i ke zkrácení mzdy nebo platu. Přesto by toto rády využívaly maminky malých dětí tak, aby vedle zaměstnání zvládaly péči o děti, nicméně zaměstnavatelé si na to v České republice zvykají pomalu a zkrácené úvazky nabízejí zatím jen ojediněle.
 
Ovšem pokud o zkrácení pracovní doby požádá těhotná zaměstnankyně nebo zaměstnanec, který pečuje o dítě mladší 15 let nebo o závislou osobu, zaměstnavatel musí jejich požadavku vyhovět, nebrání-li mu v tom vážné provozní důvody. Pouze tehdy by totiž směl žádost takového zaměstnance odmítnout.
 
Od pojmu pracovní doba je třeba odlišovat pojem směna. Směnou se rozumí ta část týdenní pracovní doby, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat na základě rozvrhu pracovních směn předem určeným ze strany zaměstnavatele.
 
Jinak řečeno, pod pracovní dobou je zahrnuto vše, co zaměstnanec odpracoval, včetně práce přesčas. Naproti tomu směna představuje pouze to, co měl zaměstnanec rozvrhnuto, práce přesčas se do směny nezahrnuje.
 
U všech zaměstnanců, kromě mladistvých zaměstnanců, je limit denní směny stanoven na 12 hodin. Zaměstnanec mladší než 18 let je chráněn zákonem, a to tak, že délka směny v jednotlivých dnech nesmí překročit 8 hodin. Avšak délka pracovní doby již pro mladistvé odlišná není a platí pro ně také limit 40 hodin týdně.
 
O začátku a konci pracovní doby a rozvrhu jednotlivých směn rozhoduje zaměstnavatel. Zákoník práce konkrétně stanoví v § 84 zaměstnavateli povinnost vypracovat písemný rozvrh týdenní pracovní doby a seznámit s ním zaměstnance nejpozději dva týdny (u konta pracovní doby jeden týden) před začátkem období, na které je pracovní doba rozvržena.

Pružné rozvržení pracovní doby

Máte-li ve svém zaměstnání stanovenou pružnou pracovní dobu, můžete si začátek, případně i konec pracovní doby volit sami. Zaměstnavatel vám pouze určí tzv. základní pracovní dobu, kdy jste jako zaměstnanec povinen být na pracovišti. Ostatní pracovní doba je volitelná a vy si rozhodujete, kdy na pracovišti budete.
 
Zaměstnavatel určil např. pracovní dobu od pondělí do pátku od 9 hodin do 15 hodin jako základní pracovní dobu. Volitelná doba tedy přichází v úvahu od 6 hodin do 9 hodin a následně odpoledne po 15. hodině až do večerní doby dle provozních podmínek.
 
Samozřejmě platí základní omezení, že v rámci délky směny nesmí být překročena dvanáctihodinová směna. Průměrná týdenní pracovní doba (např. 40 hodin za týden) musí být splněna ve vyrovnávacím období určeném zaměstnavatelem (např. v rámci kalendářního měsíce), nejdéle však v období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích.
 
Zákon vylučuje využití pružného rozvržení pracovní doby:

• při pracovní cestě zaměstnance,
• při nutnosti zabezpečení naléhavého pracovního úkolu na směně (např. oprava, údržba, porucha),
• brání-li jejímu uplatnění provozní důvody, a v době důležitých osobních překážek v práci, po kterou zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu podle § 192 ZP nebo dávky podle předpisů o nemocenském pojištění,
• v dalších případech určených zaměstnavatelem.

Konto pracovní doby

Tento způsob rozvržení pracovní doby umožňuje zaměstnavateli přidělovat práci dle aktuálních potřeb a množství práce v rámci vyrovnávacího období. Pokud práci zaměstnavatel momentálně pro zaměstnance nemá, může mu ji přidělit kdykoliv jindy v rámci vyrovnávacího období.
 
Nicméně zaměstnanec má vždy nárok na tzv. stálou mzdu – mzdu ve výši nejméně 80 % průměrného výdělku, která se zjistí z předchozích 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Práce bude odvedena později, až ji bude zaměstnavatel pro zaměstnance mít.
 
Je to tedy specifický způsob nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Zaměstnavatel může mít stanoveno konto pracovní doby buď ve vnitřním předpise, nebo v kolektivní smlouvě, pokud u něj působí odborová organizace.
 
Zaměstnavatel je povinen vést účet pracovní doby a účet mzdy, která je zaměstnanci vyplácena jako stálá mzda.
 
Na účtu pracovní doby zaměstnavatel vykazuje:

• stanovenou týdenní pracovní dobu (kolik měl odpracovat zaměstnanec dle rozvrhu směn),
• rozvrh pracovní doby na jednotlivé pracovní dny včetně začátku a konce směny,
• skutečně odpracovanou pracovní dobu v jednotlivých dnech a za týden.

 
Na účtu mzdy zaměstnavatel vykazuje:

• mzdu zaměstnance sjednanou v pracovní smlouvě,
• stálou mzdu, mzdu vyplacenou bez ohledu na dobu výkonu práce.

 
Konto pracovní doby se nesmí uplatňovat u těchto zaměstnavatelů:

• stát,
• územní samosprávný celek,
• státní fond,
• příspěvková organizace,
• školská právnická osoba zřízená Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí.

Přestávky v práci

Každý zaměstnanec má v rámci pracovní doby nárok na přestávku v práci na jídlo a oddech. Ta zaměstnanci může být poskytnuta kdykoliv během pracovní doby. Zákon určuje, že musí být čerpána nejpozději po 6 hodinách nepřetržité práce ve výši alespoň 30 minut. Nicméně je možné, aby si přestávku zaměstnanec vybral po částech, pokud alespoň jedna z částí bude trvat 15 minut.
 
Způsob čerpání přestávky musí stanovit zaměstnavatel s ohledem na podmínky provozu firmy. Pro zaměstnance je důležité vědět, že se přestávky na jídlo a oddech nezapočítávají do pracovní doby. Zákoník práce opět chrání zaměstnance mladší 18 let a nařizuje u nich přestávku nejpozději již po 4,5 hodinách nepřetržité práce.
 
Další přestávkou, na kterou můžete mít nárok, je tzv. bezpečnostní přestávka. Poskytuje se těm zaměstnancům, u kterých to stanoví zvláštní právní předpis (např. řidičům, zaměstnancům u pásové výroby apod.). Máte-li na tuto přestávku nárok, bude vám započtena do pracovní doby a náleží vám za ni mzda.
 
Kromě bezpečnostní přestávky se do pracovní doby bude rovněž započítávat přiměřená doba na oddech a jídlo, která je poskytnuta těm zaměstnancům, kteří vykonávají práci, jež nelze přerušit. Bude se tak jednat například o zaměstnance, kteří vyjedou k havárii. Po dobu výjezdu nemůže být jejich práce přerušena, ale po skončení činnosti jim bude poskytnuta přiměřená doba na jídlo a oddech. Tato doba není považována za přestávku v práci, ale za práci přesčas.

Doba odpočinku

Odpočinek zákoník práce rozlišuje na nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, dny pracovního klidu a nepřetržitý odpočinek v týdnu. Jak jsme si již řekli výše, zákoník práce zaměstnanci umožňuje, aby jedna směna trvala maximálně 12 hodin, tím mu na druhé straně garantuje odpočinek mezi dvěma směnami.
 
Konkrétně zaměstnavatel musí zajistit, aby zaměstnanec měl mezi směnami alespoň 11 hodin nepřetržitého odpočinku. Nicméně zákon umožňuje (např. v nepřetržitých provozech, v zemědělství, ve zdravotnictví, při mimořádných případech apod.) tuto dobu odpočinku zkrátit jen na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích. A to za předpokladu, že zaměstnavatel umožní zaměstnanci si vybrat takto zkrácenou dobu odpočinku při následujícím odpočinku.
 
Pokud zaměstnavatel zaměstnává pracovníka mladšího 18 let, zvyšuje se zákonný limit na 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, což je neprolomitelné ustanovení.
 
Další nezbytný odpočinek, který je zákoníkem práce zaměstnancům garantován, je nepřetržitý odpočinek v týdnu ve výši alespoň 35 hodin. Zaměstnavatel by měl umožnit, pokud to lze z provozních důvodů, aby do něj spadala neděle. Samozřejmě pokud zaměstnanec pracuje v sobotu a v neděli, náleží mu dle zákona příplatek za práci v sobotu a neděli ve výši 10 % průměrného výdělku.
 
V zemědělství zákoník práce stanovuje odchylné čerpání odpočinku z důvodu nestandardní organizace práce, která je závislá především na počasí.
 
Zákoník práce zakazuje zaměstnavateli nařídit práci ve dnech pracovního klidu (ve dnech, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu a o svátcích). Zákaz lze prolomit pouze ve výjimečných situacích, jako jsou naléhavé opravné práce, inventurní a závěrkové práce, práce v dopravě, práce nutné se zřetelem na uspokojování životních, zdravotních, vzdělávacích, kulturních a dalších potřeb obyvatel.

Práce přesčas

Co se rozumí prací přesčas? Jde o práci, kterou konáte na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu. To znamená, pokud se sami dobrovolně na základě vlastní vůle rozhodnete na pracovišti setrvat po své pracovní době a konáte práci, nejedná se o práci přesčas. A zaměstnavatel nemá povinnost vás za tuto práci odměnit.
 
V průměru vám zaměstnavatel nemůže nařídit práci přesčas více než 8 hodin týdně v období 26 týdnů po sobě jdoucích a více než 150 hodin v kalendářním roce. Pokud vám práci přesčas zaměstnavatel nařídil, musí ji i v souladu se zákoníkem práce příslušně zaplatit (příplatek ve výši nejméně 25 % k vaší základní mzdě) či poskytnout za ni náhradní volno.
 
Zvláštní právní úprava přesčasů je zákoníkem práce umožněna ve zdravotnictví, kdy lze uzavřít dohodu o další dohodnuté práci přesčas. Konkrétní úpravu naleznete v § 93a ZP.

Noční práce

Některé provozy, zejména vícesměnné, se musí řídit určitými limity a speciálními podmínkami kladenými zákoníkem práce na tzv. noční práci. Za noční práci se považuje práce konaná v noční době, tedy v rozmezí mezi 22. hodinou večerní a 6. hodinou ranní.
 
Zaměstnancem pracujícím v noci však není pouze ten zaměstnanec, který bude mít rozvrženou směnu od 22 do 6 hodin, ale je jím každý zaměstnanec, který v rozmezí těchto hodin během své pracovní doby odpracuje alespoň tři hodiny v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, a to alespoň jednou týdně ve vyrovnávacím období.
 
Zákoník práce pamatuje na ochranu zaměstnanců vykonávajících práci v noci a jejich bezpečnost vymezením zvláštních podmínek svazujících zaměstnavatele. V prvé řadě se zaměstnancům pracujícím v noci snižuje délka směny z 12 hodin (platící pro běžné zaměstnance) na 8 hodin.
 
Zaměstnavatel je povinen přijmout opatření k zajištění bezpečnosti zaměstnanců pracujících v noci. Jedním z nich je zajištění lékařských prohlídek v častějších intervalech než u běžných zaměstnanců, a to před zařazením na noční práci, pravidelně dle potřeby, avšak nejméně jedenkrát ročně a požádá-li o to zaměstnanec, tak kdykoliv během zařazení na noční práci.
 
Za nesplnění může být zaměstnavatel sankcionován inspekcí práce až do výše jednoho milionu korun. U lékařských prohlídek zaměstnanců pracujících v noci platí další zvláštnost týkající se úhrady nákladů za lékařskou prohlídku. Jejich úhrada jde na vrub zaměstnavatele a ten je nemůže po zaměstnanci požadovat.
 
Zvýšená pozornost je rovněž věnována požadavku na zaměstnavatele, aby na svém pracovišti zajistil pro zaměstnance pracující v noci přiměřené sociální zajištění, zejména možnost občerstvení bez ohledu na způsob provedení, a dále požadavku vybavit pracoviště prostředky pro poskytnutí první pomoci a přivolání rychlé lékařské pomoci.
 
Náročnost práce v noci je zohledněna nejen v souvislosti s bezpečnostními opatřeními, ale také oceněním. Za práci v noci náleží zaměstnanci kromě dosažené mzdy také příplatek ve výši 10 % průměrného výdělku. Příplatek lze poskytovat i jiným než uvedeným způsobem i v jiné výši. Záleží na případné úpravě v kolektivní smlouvě.

Pracovní pohotovost

U některých zaměstnavatelů se můžete setkat s požadavkem na držení tzv. pracovní pohotovosti. Pracovní pohotovost není pracovní dobou, tedy dobou, kdy je zaměstnanec povinen vykonávat práci pro zaměstnavatele na pracovišti zaměstnavatele. Jedná se o dobu, kdy zaměstnanec nepracuje, ale je připraven k výkonu práce v případě naléhavé potřeby nad rámec svého rozvrhu směn.
 
Po dobu pracovní pohotovosti se zaměstnanec ani nesmí zdržovat na pracovišti, ale musí se vyskytovat na místě od něj odlišném, zpravidla v místě svého bydliště. Pracovní pohotovost jako taková se nezapočítává do stanovené týdenní pracovní doby. Co se však do pracovní doby započte, bude každá práce uskutečněná v rámci pracovní pohotovosti.
 
Doba, po kterou je držena pracovní pohotovost, je dobou odpočinku, která se případným výkonem práce přeruší a následný výkon práce se započte do pracovní doby.
 
K pracovní pohotovosti nemůže být zaměstnanec nucen, zaměstnavatel mu ji nesmí jednostranně nařídit. Předpokladem pro to, aby ji zaměstnavatel mohl po zaměstnanci požadovat, je jejich vzájemná dohoda o pracovní pohotovosti, učiněná ať již v pracovní, či jiné smlouvě.
 
Za držení pracovní pohotovosti, to znamená za to, že zaměstnanec bude k dispozici k případnému výkonu práce, náleží zaměstnanci odměna v minimální výši 10 % jeho průměrného výdělku. Avšak pokud během pracovní pohotovosti dojde k výkonu práce, nebude zaměstnanci náležet odměna za pracovní pohotovost, nýbrž mzda či plat za vykonanou práci.
 
Jelikož je práce v pracovní pohotovosti zpravidla činěna nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, vznikne zaměstnanci rovněž nárok na příspěvek za práci přesčas.

Dovolená na zotavenou

S otázkou pracovní doby nepochybně souvisí také úprava dovolené, která zaměstnanci vznikne v důsledku odpracování určitého počtu dní v roce. Z tohoto hlediska rozlišujeme dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, dovolenou za odpracované dny a dodatkovou dovolenou.
 
Délka dovolené za kalendářní rok se určuje dle toho, u jakého zaměstnavatele je pracovní poměr uzavřen. Výměra dovolené činí podle zákoníku práce čtyři týdny (zaměstnavatel však může poskytnout i delší dovolenou). Výjimkou je zaměstnání u státních orgánů, kde dovolená náleží po dobu pěti týdnů a dále pedagogičtí pracovníci s osmi týdny dovolené.
 
O čerpání dovolené rozhoduje zaměstnavatel, který vyhotoví rozvrh čerpání dovolené, se kterým musí seznámit zaměstnance minimálně 14 dní předem. Primárně platí, že by se dovolená měla čerpat v roce, ve kterém na ni vznikl nárok, a to vcelku. Není-li to možné, měla by trvat alespoň dva týdny v kuse.
 
Podrobnější informace naleznete v článku Dovolená a její pravidla.

Evidence pracovní doby

Zaměstnavatelé mají zákonnou povinnost vést u jednotlivých zaměstnanců evidenci:

• odpracované pracovní doby,
• práce přesčas,
• dohodnuté práce přesčas,
• noční práce,
• doby pracovní pohotovosti.

 
Zaměstnavatel musí na žádost zaměstnance umožnit nahlédnout do jeho evidence pracovní doby, účtu doby a účtu mzdy. Dokonce mu musí na své náklady případně vydat i kopii této evidence.