Přicházíme s několikadílným průvodcem Koordinačními výbory (dále jen „KOOV“), prostřednictvím kterého se seznámíte s aktuálními daňovými tématy řešenými zástupci Finanční správy a daňovými poradci. Věnovat se budeme těm příspěvkům, které mají spíše obecný charakter, a zasáhnou tak velkou část daňových poplatníků.

Něco málo z historie Koordinačního výboru

Koordinační výbor vznikl v roce 1993 z iniciativy Komory daňových poradců České republiky jako platforma, na které se budou projednávat spolu s Ministerstvem financí (dnes s Generálním finančním ředitelstvím – dále jen „GFŘ“) problémové okruhy ve výkladech zákonů a případy, kdy dochází k rozporům v platných právních předpisech.

Je to systém, prostřednictvím kterého se projednávají předložené materiály k řešení, v řadě případů i opakovaně, výsledkem je publikace řešení tohoto problému bez ohledu na to, zda se strany shodly, či nikoli.

KOOV 541/20.03.19 – Výklad § 15 zákona o DPH ve vztahu ke stravenkám

Převod jednoúčelového poukazu uskutečněný osobou povinnou k dani se pro účely DPH považuje za dodání zboží nebo poskytnutí služby, to vychází z § 15a zákona o DPH (dále jen „ZDPH“). To znamená, že v určitých případech může plátci daně vzniknout povinnost odvést DPH z přijaté částky již v okamžiku, kdy dodá odběrateli jednoúčelový poukaz, aniž by byl odběratelem uplatněn.

Podstatné je, že se musí jednat o tzv. jednoúčelový poukaz, který pro účely ZDPH definuje § 15 odst. 2 ZDPH, a je jím poukaz, u kterého v okamžiku jeho vydání známe alespoň tyto údaje:

1. sazba daně v případě zdanitelného plnění nebo skutečnost, že se jedná o plnění osvobozené od daně,
2. místo plnění.

Pokud výše uvedenou definici jednoúčelového poukazu zjednodušíme, rozumíme jednoúčelovým poukazem takový poukaz, u něhož víme, jaké zboží se za něj pořídí. Jednoúčelovým poukazem tak může být například poukaz vydaný prodejcem oblečení, který má ve svém sortimentu pouze zboží (oblečení) podléhající základní sazbě daně.

Tedy víme, že bez ohledu na to, jaké konkrétní zboží si zákazník koupí, my (jakožto prodejci) vždy odvedeme základní sazbu DPH. Pokud dospějeme k závěru, že definičně nespadáme do jednoúčelového poukazu, hovoříme o poukazu víceúčelovém. Pro naše účely nyní není důležité řešit místo plnění, předpokládáme, že tím je vždy Česká republika – pro více informací o místu plnění doporučuji studium § 7 a následující ZDPH.

Mimo jiné se řešila otázka, zda lze v praxi velmi rozšířené poukázky na stravování (dále jen „stravenky“) považovat pro účely DPH za poukaz, či nikoli (bez toho, zda je jednoúčelovým nebo víceúčelovým poukazem). Předkladatel příspěvku (Ing. Tomáš Brandejs) je toho názoru, že stravenku nelze pro účely ZDPH považovat za poukaz, s tímto závěrem však GFŘ nesouhlasilo, neboť dle jejich názoru stravenka jednoznačně poukazem pro účely ZDPH je.

Pokud GFŘ dospělo k závěru, že stravenka je poukazem ve smyslu ZDPH, pak musíme zkoumat, zda se jedná o jednoúčelový poukaz, nebo nejedná. Pokud by totiž šlo o jednoúčelový poukaz, pak by muselo být při prodeji stravenek jejich emitentem zaměstnavateli odvedeno DPH.

Toto DPH by mohlo být následně zaměstnavatelem nárokováno, neboť zaměstnavateli by vznikla povinnost odvést DPH při prodeji stravenek zaměstnancům. Výše uvedený problém byl předmětem dalšího příspěvku, a to sice KOOV 542/20.03.19 Stravenky jako SPV či MPV, který se věnoval otázce, kdy je stravenka jednoúčelovým a kdy víceúčelovým poukazem.

Zpravidla stravenka jednoúčelovým poukazem pro účely ZDPH nebude, neboť není jistota, že stravenkou bude pořízeno pouze zboží podléhající první snížené sazbě daně (stravovací služba). Stravenkami totiž lze zpravidla platit i potraviny v obchodech a některé potraviny (například některé mlýnské výrobky) podléhají druhé snížené sazbě daně. Nelze však vyloučit takové smluvní ujednání, kdy bude stravenka představovat jednoúčelový poukaz.

Závěrem lze dodat, že zaběhlá praxe ohledně stravenek nebude v drtivé většině případů nijak narušena a výše uvedený příspěvek v těchto případech povinnost odvodu DPH při prodeji stravenek zaměstnavateli a následně zaměstnancům neukládá.

KOOV 543/15.05.19 – Daňové důsledky ukončení smlouvy o soukromém životním pojištění při následném uzavření smlouvy nové

Od základu daně fyzické osoby lze odečíst poplatníkem zaplacené pojistné na jeho soukromé životní pojištění podle pojistné smlouvy uzavřené mezi poplatníkem jako pojistníkem a pojištěným v jedné osobě a pojišťovnou.

Maximální částka, kterou lze odečíst za zdaňovací období, a to i v případě, že poplatník má uzavřených více smluv s více pojišťovnami, činí 24 000 Kč. Další podmínky této nezdanitelné části základu daně upravuje § 15 odst. 6 zákona o daních z příjmů (dále jen „ZDP“).

Příspěvek je o postupu, který s sebou nese ukončení jedné smlouvy o soukromém životním pojištění, a následném nahrazení novou pojistnou smlouvou, která též naplňuje podmínky uplatnění nezdanitelné části základu daně.

Podle § 15 odst. 6 ZDP totiž platí, že dojde-li před skončením doby 60 kalendářních měsíců od uzavření smlouvy nebo před rokem, ve kterém pojištěný dosáhne 60 let k výplatě pojistného plnění ze soukromého životního pojištění, jiného příjmu, který není pojistným plněním a nezakládá zánik pojistné smlouvy, nebo k předčasnému ukončení pojistné smlouvy, nárok na nezdanitelnou část základu daně zaniká.

Příjmem podle § 10 ZDP ve zdaňovacím období, ve kterém k této skutečnosti došlo, jsou částky, o které se poplatníkovi v uplynulých 10 letech z důvodu zaplaceného pojistného snížil základ daně. Tedy pokud dojde k některé z výše uvedených situací, dochází k porušení uplatnitelnosti nezdanitelné části základu daně a musíme svůj základ daně (prostřednictvím tzv. ostatních příjmů dle § 10 ZDP) navýšit o částky, o které jsme si v minulosti (v posledních deseti letech) základ daně snížili.

Tento „restriktivní“ postup se neuplatní v případě plnění, kdy došlo ke vzniku nároku na starobní důchod nebo invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně nebo v případě, stane-li se pojištěný invalidním ve třetím stupni podle zákona o důchodovém pojištění nebo v případě smrti.

A dále s výjimkou (pro nás nyní to podstatné) pojistných smluv, u nichž nebude vyplaceno pojistné plnění nebo odkupné a zároveň rezerva, kapitálová hodnota nebo odkupné se přímo převede na jinou smlouvu soukromého životního pojištění splňující podmínky pro uplatnění nezdanitelné části základu daně.

V situaci, kdy při ukončení pojistné smlouvy pojišťovna vyčíslí u původní smlouvy odkupné ve výši 0 Kč, není sice poplatníkovi nic vyplaceno, a první podmínka je tedy splněna, ale současně při uplatnění čistě gramatického výkladu není možné naplnit podmínku druhou. Tedy aby se odkupné převedlo na novou smlouvu o životním pojištění, neboť žádné odkupné poplatníkovi nenáleží.

GFŘ v tomto příspěvku potvrdilo názor, že je podstatné, aby byla patrná kontinuita bezprostředně navazující jinou smlouvou, poukazující na zřejmý úmysl poplatníka pokračovat plynule ve spoření. Pokud smlouva bezprostředně navazuje, nevzniká poplatníkovi povinnost dodanit v minulosti uplatněné zaplacené pojistné – samozřejmě při splnění ostatních podmínek daných § 15 odst. 6 ZDP.

KOOV 549/18.09.19 – Uplatnění plné moci

Osoba zúčastněná na správě daní si může zvolit zmocněnce s výjimkou případů, kdy má při správě daní něco osobně vykonat – to stanoví § 27 odst. 1 daňového řádu (dále jen „DŘ“). Abychom se mohli, coby daňový subjekt, nechat zastupovat zmocněncem, je třeba správci daně doručit plnou moc, kterou „oznamujeme“ správci daně náš záměr se nechat zastoupit.

Příspěvek se zaměřuje především na situace, kdy se daňový subjekt nechá zastoupit daňovým poradcem či advokátem, což má výhodu oproti ostatním zmocněncům především, pokud hovoříme o lhůtě pro podání přiznání k dani z příjmů – viz § 136 odst. 2 DŘ.

Neboť jde-li o daňový subjekt, jehož daňové přiznání k dani z příjmů zpracovává daňový poradce či advokát, prodlouží se lhůta pro podání tohoto přiznání o tři kalendářní měsíce. To platí za předpokladu, že je příslušná plná moc udělená tomuto zmocněnci uplatněna u správce daně před uplynutím původní – tříměsíční lhůty (tedy obecně „do 1. dubna“).

Nosným tématem pak jsou cesty, jakým způsobem lze správci daně plnou moc doručit, aby byla platná a správcem akceptovaná. Za dnes již zavedenou správní praxi lze označit:

1. doručení vlastnoručně podepsané plné moci v listinné podobě na podatelnu správce daně,
2. předání vlastnoručně podepsané listinné plné moci při ústním jednání,
3. předání vlastnoručně podepsané listinné plné moci provozovateli poštovních služeb,
4. odeslání plné moci v elektronické podobě prostřednictvím datové schránky zmocnitele, elektronický podpis není vyžadován,
5. odeslání plné moci opatřené uznávaný elektronickým podpisem zmocnitele buď prostřednictvím datové schránky zmocněnce (eventuálně i jiné osoby), anebo prostřednictvím technického zařízení správce daně (jako obecná písemnost EPO),
6. odeslání plné moci v elektronické podobě, která je výstupem autorizované konverze vlastnoručně podepsaného listinného dokumentu prostřednictvím datové schránky zmocněnce (eventuálně i jiné osoba), anebo prostřednictvím technického zařízení správce daně (jako obecná písemnost EPO),
7. doručení plné moci v listinné podobě, která je výstupem autorizované konverze elektronického dokumentu podepsaného uznávaným elektronickým podpisem.

Správce daně však neakceptoval kopie (tedy ne originály) plné moc. Nebyly přijímány prosté listinné kopie, ani situace, kdy zmocněnec originál plné moci oskenoval a následně zaslal prostřednictvím své datové schránky. Příspěvek je revoluční v tom, že stanoví, že správce daně bude akceptovat případy, kdy advokát či daňový poradce doručí správci daně kopii plné moci (ať již v listinné, či elektronické podobě) vyjma situací, kdy bude mít správce daně důvodné pochybnosti.

Je totiž nutné si uvědomit, že daňový poradce by se chybným uplatněním plné moci vystavil riziku uložení disciplinárního opatření disciplinární komisí Komory daňový poradců České republiky, obdobně by se advokát vystavil riziku kárného opatření kárnou komisí České advokátní komory. Tyto subjekty jsou tedy na základě výše uvedeného určitou autoritou pro správce daně, která dává správci daně určitou jistotu, že zastoupení skutečně existuje.