V praxi je poměrně obvyklé a časté vytváření tzv. koncernů (holdingů). Koncern lze považovat za nejrozvinutější formu podnikatelského seskupení a bývá definován např. jako spojení dvou právně samostatných subjektů, které na základě jednotného strategického vedení tvoří ekonomicky celek.
 
Pro koncern je charakteristické to, že jedna obchodní společnost (řídící neboli mateřská společnost) prostřednictvím vlastnictví rozhodujícího kapitálového podílu nebo na základě jiných skutečností ovládá a usměrňuje jinou společnost nebo více společností (řízená společnost). Všechny obchodní společnosti, které tvoří koncern, jsou právně samostatnými subjekty.
 
Koncern sám nemá právní subjektivitu, nemůže sám uzavírat smlouvy, být účastníkem soudního nebo správního řízení apod. To může činit vždy pouze jednotlivý člen koncernu.
 
Zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) rozlišuje tři základní stupně podnikatelských seskupení. Jde o:

• ovlivnění,
• ovládání, a
• řízení (koncern).

Platí přitom, že každé ovládání je současně ovlivnění a každý koncern je současně ovlivněním, nikoliv ale naopak.

Ovlivnění

Ustanovení § 71 ZOK stanoví, že každý, kdo pomocí svého vlivu (může jít o vliv přímý i nepřímý) v obchodní korporaci (tedy tzv. vlivná osoba) rozhodujícím významným způsobem ovlivní chování obchodní korporace (ovlivněné osoby) k její újmě, je povinen obchodní korporaci tuto újmu nahradit. Vlivná osoba není povinna k náhradě škody, pokud prokáže, že mohla při svém ovlivnění v dobré míře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu ovlivněné osoby.
 
Podstatné je tedy vždy zjištění, zda konkrétní jednání nebo chování vlivné osoby vedlo k ovlivnění korporace a k následné její újmě. Aby byl vykonaný vliv tímto ustanovením sankcionován, musí jít o vliv významný a rozhodující. Zákon nesankcionuje nepodstatný vliv, byť by vedl k újmě korporace (tam by bylo možné aplikovat obecná ustanovení o náhradě škody dle nového občanského zákoníku, dále jen „NOZ“).
 
Posouzení, zda jde o vliv významný a rozhodující, bude záležet vždy na konkrétní situaci. Vlivnou osobou nemusí být pouze většinový společník, je jím kdokoliv, kdo je schopen vliv na obchodní korporaci vyvinout (může jít např. o menšinového společníka, nebo i obligačního věřitele, např. banku nebo významného dodavatele). Vlivnou osobou ale není člen orgánů ovlivněné osoby a prokurista (to je výslovně vyloučeno v ustanovení § 71 odst. 5 ZOK).
 
Podstatou pravidla o ovlivnění je náhrada vzniklé újmy. Zákon ukládá, aby vlivná osoba nahradila způsobenou újmu nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla, nebo v jiné přiměřené lhůtě. Pokud v této lhůtě vlivná osoba újmu neuhradí, vzniká jí povinnost nahradit i újmu, která v této souvislosti vznikla společníkům ovlivněné osoby.
 
Vlivná osoba současně vždy ručí věřitelům ovlivněné osoby za splnění těch dluhů, které jim ovlivněná osoba nemůže v důsledku ovlivnění zcela nebo zčásti splnit.

Ovládání

Vyšším stupněm podnikatelského seskupení je ovládání, ve kterém ovládající osoba disponuje takovým vlivem, že v podstatě dlouhodobě může rozhodovat o většině stěžejních otázek existence obchodní korporace, resp. dokáže prosazovat svou vůli za vůli nejvyššího orgánu obchodní korporace.
 
Ovládající osobou je podle ustanovení § 74 ZOK osoba, která může v obchodní korporaci přímo nebo nepřímo prosazovat rozhodující vliv. Oproti ovlivnění postačuje k naplnění definice ovládání pouhá možnost vliv uplatňovat. Ustanovení § 75 ZOK pak stanoví tzv. vyvratitelné domněnky ovládání.
 
Za osobu ovládající se považuje zejména:

• ten, kdo může jmenovat nebo odvolat většinu členů statutárního orgánu či obdobného orgánu obchodní korporace nebo kontrolního orgánu obchodní korporace, jejímž je společníkem, nebo může toto jmenování či odvolání prosadit,
• ten, kdo nakládá s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, ledaže stejným nebo vyšším podílem nakládá jiná osoba nebo jiné osoby jednající ve shodě,
• osoby jednající ve shodě, které společně nakládají s podílem na hlasovacích právech představujícím alespoň 40 % všech hlasů v obchodní korporaci, jsou osobami ovládajícími, ledaže stejným nebo vyšším podílem nakládá jiná osoba nebo jiné osoby jednající ve shodě,

• ten, kdo sám nebo společně s osobami jednajícími s ním ve shodě získá podíl na hlasovacích právech představující alespoň 30 % všech hlasů v obchodní korporaci a tento podíl představoval na posledních třech po sobě jdoucích jednáních nejvyššího orgánu této osoby více než polovinu hlasovacích práv přítomných osob.

Pojem koncern a jednotné řízení

Nejvyšším stupněm podnikatelského seskupení je koncern. Pojem koncern je definován v § 79 ZOK jako podnikatelské seskupení, které je tvořeno jednou nebo více osobami podrobenými jednotnému řízení (řízená osoba) ze strany jiné osoby nebo osob (řídící osoba) a řídící osobou.
 
Zákon neupravuje, kdo může být řízenou nebo řídící osobou („jedna nebo více osob“), nicméně vzhledem k tomu, že i koncern je jednou z forem ovlivnění, mám za to, že řídící osobou může být kdokoliv (právnická osoba, fyzická osoba, stát nebo veřejnoprávní korporace), nicméně řízenou osobou může být pouze obchodní korporace.
 
Nezbytnou podmínkou existence koncernu je skutečnost, že dochází k jednotnému řízení řízených osob ze strany osoby řídící, tedy možnost řídící osoby sledovat a prosazovat koncernovou politiku. Zákon nerozlišuje, jakým způsobem dojde k podrobení se jednotnému řízení, zda vznikne smlouvou, faktickým vlivem na rozhodování orgánů řízené osoby, jednáním ve shodě, ovládnutím hlasovacích práv apod.
 
K podrobení může dojít přímo ze strany řídící osoby (přímý vliv), ale i nepřímo jinou osobou ve prospěch řídící osoby nebo jiného člena koncernu (nepřímý vliv).
 
Podstatou jednotného řízení je cílené jednání, kterým řídící osoba kontroluje činnost (podnikání) řízené osoby, a to způsobem, který se zrcadlí v dlouhodobé politice celého koncernu.^[1] Koncernové zájmy musí být prosazovány dlouhodobě (výhody koncernu tedy nebude požívat podnikatelské seskupení, kde by docházelo pouze k nahodilému řízení a prosazování určitého zájmu).
 
Co se rozumí koncernovým zájmem, zákon nedefinuje. Zájem koncernu lze odvozovat zejména od důvodů, které vedly k jeho vytvoření. Může jít o zajištění hospodářské stability celku (ve srovnání se samostatným podnikáním jednotlivých subjektů), posílení konkurenceschopnosti, rozložení rizik spojených s realizací velkých projektů, diverzifikaci podnikatelského zaměření apod. Koncernový zájem přitom může mít nejen ekonomickou, ale i sociální povahu.
 
Zákon současně kromě existence koncernového zájmu vyžaduje i jednotnou politiku koncernu, což je nepochybně kategorie, která se překrývá s koncernovým zájmem, nicméně jde o kategorii užší. Podstatou jednotného řízení je, že řídící osoba vědomě koordinuje činnost řízených osob alespoň jedné z významných složek nebo činností v rámci podnikání koncernu, a to za účelem dosažení určitého jednotného cíle, který je v koncernovém zájmu.
 
Zákon tedy současně předpokládá, že musí být naplněn nejen jednotný koncernový zájem a jednotné řízení, ale také jednotné podnikání koncernu, tedy celková hospodářská činnost, které samozřejmě mohou ustoupit jednotlivé dílčí činnosti členů koncernu. Právě uvedené neznamená, že řízená osoba, která bude v části své činnosti (např. pokud jde o finance) podřízena jednotnému řízení, nemůže být v jiných činnostech nezávislá. Vždy se nicméně bude posuzovat míra vlivu řídící osoby i na tyto jiné činnosti řízené osoby.

Výhody a nevýhody přiznání existence koncernu

V případě existence koncernu je podstatné, zda se koncern k existenci přizná. Zákon členům koncernu ukládá povinnost uveřejnit existenci koncernu na internetových stránkách všech členů koncernu. Jde pouze o deklaraci ex post, která nemá žádný vliv na vznik koncernu, ale pouze na skutečnost, zda členové v rámci koncernu budou moci v případě vyrovnání vzniklé újmy aplikovat výjimku upravenou v § 72 ZOK. Jinou sankci za nepřiznání koncernu ZOK nestanoví.
 
V případě, že nebude naplněna definice koncernu ve smyslu popsaném výše (tj. nebude realizováno jednotné řízení řízených osob ze strany řídící osoby), pak i kdyby došlo v rámci podnikatelského seskupení k uveřejnění existence koncernu na internetových stránkách, pak tato skutečnost existenci koncernu nezaloží a členové podnikatelského seskupení nebudou moci postupovat dle § 72 ZOK, ale budou se na ně aplikovat pravidla pro ovlivnění, jak jsou upravena v § 71 ZOK. Současně v případě nepravdivé deklarace koncernu nelze vyloučit vznik povinnosti nahradit újmu (jak ve formě škody, tak ve formě nehmotné újmy) ve vztahu k osobám, které spoléhaly na správnost tohoto prohlášení.
 
Významnou výhodou přiznané existence koncernu je, že zákon stanoví výjimku z přímé povinnosti úhrady újmy, jak ji vyžaduje § 71 ZOK. V případě, že v důsledku vlivu řídící osoby vznikne řízené osobě újma, pak pokud řídící osoba prokáže, že tato újma vznikla v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří koncern, a současně újma bude v rámci koncernu vyrovnána, pak se nepoužije ustanovení § 71 odst. 1 až 3 ZOK.
 
To znamená zejména následující:

• Újma může být vyrovnána i formou přiměřeného protiplnění nebo jinými prokazatelnými výhodami, které řízené osobě plynou z členství v koncernu, tj. není nutné hradit újmu uvedením do předešlého stavu, případně v penězích (§ 2951 NOZ). Újmu tedy lze nahradit i tím, že řízené osobě např. klesnou výdaje spojené s marketingem, neboť bude využívat služeb koncernu, určitou výhodou může být i využívání dobré pověsti řídící osoby v rámci koncernu. Musí jít ale o prokazatelné protiplnění nebo o prokazatelné výhody, které budou hodnotově přiměřené újmě, která byla vlivem řídící osoby způsobena. Újmu nemusí nutně reparovat řídící osoba, byť je k tomu povinná, ale může jít o kteréhokoliv člena koncernu, případně i společně více členů.
• V případě, že je újma sanována, nevzniká ručení ve vztahu k věřitelům řízené osoby za splnění těch dluhů, které řízená osoba v důsledku ovlivnění ze strany řídící osoby nemůže v důsledku ovlivnění zcela či částečně splnit.
• Zákon současně nestanoví pevnou dobu pro vyrovnání újmy, jak je tomu v případě § 71 odst. 2 ZOK, tedy nejpozději do konce účetního období, v němž újma vznikla (nebo v jiné přiměřené dohodnuté lhůtě), ale musí být vyrovnána v přiměřené době. Bude záležet na okolnostech, co se považuje za přiměřenou dobu k vyrovnání újmy (u újmy menšího rozsahu bude jistě lhůta kratší než u rozsáhlé újmy). V případě, že by se řídící osoba dostala do prodlení s vyrovnáním újmy, pak marným uplynutím přiměřené doby k vyrovnání újmy přechází úhrada způsobené újmy do režimu § 71 ZOK.

Udílení pokynů v rámci koncernu

V souladu s § 81 ZOK může orgán řídící osoby udělovat orgánům řízené osoby pokyny týkající se obchodního vedení, jsou-li v zájmu řídící osoby nebo jiné osoby, se kterou tvoří řídící osoba koncern.
 
Pokynem orgánu řídící osoby je možné rozumět takové jednostranné jednání, které obsahuje návod chovat se určitým způsobem v oblasti obchodního vedení (typicky něco konat či naopak se něčeho zdržet). Pokyn nemusí být písemný, lze jej udělit i ústně a musí z něj být patrné, co má orgán řízené osoby učinit, případně neučinit (např. pokyn k tomu, aby byla uzavřena či naopak nebyla uzavřena určitá smlouva).
 
Obchodní vedení přísluší statutárnímu orgánu, proto bude zásadně adresátem pokynů statutární orgán řízené osoby, bez ohledu na to, že ZOK hovoří obecně o orgánu řízené osoby. Oprávněným k udělení pokynu je orgán řídící osoby, resp. tento orgán bude činit pokyny v zastoupení řídící osoby.
 
Při udělení pokynu není statutární orgán řízené osoby zbaven své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Členové statutárního orgánu řízené osoby tedy vždy budou muset posuzovat, zda byl pokyn udělen v koncernovém zájmu, zda může být v důsledku pokynu způsobena řízené osobě újma a zda lze rozumně předpokládat, že taková újma bude vyrovnána postupem dle § 72 odst. 1 ZOK.
 
Řídící osoba má právo a nikoli povinnost udělovat řízené osobě pokyny a je jen na jejím podnikatelském uvážení, zda této možnosti využije či nikoliv. Pokud by řídící osoba nedávala řízené osobě žádné pokyny, ani nenastavila jiné ovlivňující nástroje jednotného řízení, pak nelze vyloučit, že by mohlo dojít k zániku existence koncernu.
 
Orgán řízené osoby nemá právo udělení pokynů vyžadovat. V případě, že od řídící osoby žádné pokyny neobdrží, pak je povinen vykonávat svoji působnost v zájmu řízené osoby a podle vlastního uvážení.
 

^[1] Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 190.