Jak správně uzavřít smlouvu – 1. díl (aneb jaký použít zákon a proč je to důležité odlišovat)

Uzavřít typovou smlouvu není zpravidla nic složitého, ale uzavřít smlouvu správně, tak abychom se do budoucna vyhnuli nepříjemnostem, které nás díky chybně uzavřené smlouvě mohou potkat, vyžaduje určité znalosti alespoň základních principů smluvního práva.

Proto se budeme v několika dílech věnovat problematice smluvního práva, ve které nastíníme ty nejdůležitější otázky, na které je třeba si dát při uzavírání smlouvy pozor.

Ač se to někomu nemusí zdát důležité, je třeba si při uzavírání smlouvy nejprve zodpovědět otázku, jakým právním předpisem se taková smlouva bude řídit. Níže se přitom budeme zabývat pouze vztahy soukromoprávními, protože ty budou v běžném občanském či obchodním životě převládat.

Základní právní úprava smluvních vztahů je obsažena v občanském zákoníku (zákon č. 40/1963 Sb.) a pro podnikatele je pak určitým způsobem modifikována a doplněna v zákoníku obchodním (zákon č. 513/1991 Sb.), a to zejména v části třetí nazvané „Obchodní závazkové vztahy“.

Určení toho, zda se na smluvní vztah bude aplikovat ustanovení obchodního zákoníku či občanského zákoníku, má zásadní význam pro práva a povinnosti smluvních stran, která jim uzavřením smlouvy vznikla. Obchodní zákoník totiž stanoví na rozdíl od zákoníku občanského odlišně některá práva a povinnosti vyplývající z uzavřené smlouvy.

Významné důsledky to může mít zejména v oblasti promlčení, náhrady škody, uplatňování sjednané smluvní pokuty u soudu, možnosti sjednat si úroky z prodlení, v úpravě odstoupení od smlouvy apod.

Kdy se použije obchodní zákoník

Jak tedy rozeznat, kterým zákonem by se měla daná smlouva řídit? Na to částečně odpovídá ustanovení § 261 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se obchodní zákoník použije při uzavírání smluv především v případě, kdy:

• je smlouva uzavírána mezi podnikateli, a
• při uzavírání smlouvy je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti.

Příklad:

Společnost OMEGA s.r.o. uzavírá jako objednatel s panem Novákem, truhlářem, jako zhotovitelem smlouvu o dílo, na základě které pan Novák pro společnost OMEGA zhotoví 20 ks dřevěných stolů. Společnost OMEGA pak tyto stoly bude prodávat cílovým zákazníkům. Nepochybně je smlouva uzavírána mezi podnikateli a týká se jejich podnikatelské činnosti. Smlouva o dílo se tedy bude řídit ustanoveními § 536 a násl. obchodního zákoníku.

Paní Petrová si u pana Nováka nechá na zakázku zhotovit dřevěný stůl do své domácnosti. V tomto případě paní Petrová nejedná při uzavírání smlouvy jako podnikatel (a to i kdyby podnikatelkou byla) a smlouva se netýká její podnikatelské činnosti. Smlouva o dílo (zhotovení věci na zakázku), se pak bude řídit ustanovením § 631 a násl. občanského zákoníku.

Výše uvedené bude asi nejpoužívanějším vodítkem, jak určit, kdy se smlouva řídí obchodním a kdy občanským zákoníkem.

K tomu je třeba ještě dodat, že obchodním zákoníkem se dále řídí smluvní vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou (což je např. obec či kraj) a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování jejich veřejných potřeb. Veřejnou potřebou je např. provozování veřejného osvětlování, odvoz odpadů apod.

Bez ohledu na skutečnost, zda je smlouva uzavírána mezi podnikateli, vyjmenovává obchodní zákoník v § 261 odst. 3 skupinu závazkových vztahů, které se budou vždy řídit obchodním zákoníkem, i když jejich strany nebudou podnikatelé a smlouvy nebudou uzavírány při podnikatelské činnosti. Příkladmo lze uvést:

• smlouvu o tichém společenství,
• smlouvu o převodu obchodního podílu či akcií a
• smlouvu o úvěru.

Příklad:

Pan Novák se rozhodl, že svůj obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným převede na pana Novotného. Uzavřeli tedy smlouvu o převodu obchodního podílu. Přestože ji uzavírali jako fyzické osoby nepodnikatelé, bude se tato smlouva (resp. vzniklý závazkový vztah) řídit obchodním zákoníkem.

Obchodním zákoníkem se vždy budou řídit i vztahy, které vzniknou při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, které se podle výše uvedených kritérií budou řídit obchodním zákoníkem.

Příklad:

Budeme-li vycházet z výše uvedeného příkladu týkajícího se převodu obchodního podílu, pak v případě, že se pan Michálek stane ručitelem pana Novotného za zaplacení ceny za převod obchodního podílu, bude se jeho ručitelský závazek řídit obchodním zákoníkem.

Použití obchodního zákoníku si mohou strany i zvolit. Taková dohoda ale vyžaduje písemnou formu a nesmí směřovat ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, jinak by byla neplatná a aplikoval by se v takovém případě zákoník občanský.

I v tomto případě platí, že se vztahy, které vzniknou při zajištění závazků z takovéto smlouvy, budou řídit obchodním zákoníkem, ale pouze za předpokladu, že s tím osoba poskytující zajištění projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, že zajišťovaný závazek se řídí obchodním zákoníkem.

Příklad:

Pokud tedy např. uzavře podnikatel jako prodávající s fyzickou osobou – nepodnikatelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které si zvolí, že se tato smlouva bude řídit obchodním zákoníkem, a následně k zajištění zaplacení kupní ceny z této smlouvy podnikatel jako prodávající se třetí osobou (rovněž nepodnikatelem) uzavře dohodu o ručení, pak i tato dohoda o ručení se bude řídit obchodním zákoníkem, pokud s tím bude tato osoba souhlasit, případně pokud je jí známo, že si smluvní strany dohodly volbu obchodního zákoníku. Pokud jí to známo není a souhlas nevysloví, bude se vztah z ručení řídit zákoníkem občanským.

Kdy se použije zákoník občanský

Občanského zákoníku by se pak mělo použít vždy, kdy nepůjde o výše uvedené případy. To ale není přesné, neboť ustanovení § 261 odst. 6 obchodního zákoníku ještě rozeznává tzv. absolutní neobchody. Jde o případy, kdy podnikatelé v rámci své podnikatelské činnosti (případně stát nebo samosprávná územní jednotka při uzavírání smluv s podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, které se týkají zabezpečování veřejných potřeb) uzavírají smlouvy, které obchodní zákoník neupravuje, ale jsou jako smluvní typ upraveny v občanském zákoníku.

V takovém případě se smlouvy řídí příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o tomto smluvním typu, ale obecná ustanovení týkající se závazkových vztahů se použijí z obchodního zákoníku. Výjimkou je smlouva směnná v případě, kdy je uzavírána v souvislosti s podnikáním smluvních stran – v takovém případě (ač ji obchodní zákoník neupravuje) se bude řídit obchodním zákoníkem a použije se na ni přiměřeně ustanovení obchodního zákoníku o kupní smlouvě.

Příklad:

Jako příklad absolutního neobchodu lze uvést např. kupní smlouvu, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitosti. Kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, může být totiž uzavřena pouze podle občanského zákoníku, obchodní zákoník takovou kupní smlouvu nezná (podle obchodního zákoníku se může kupní smlouvou převádět pouze věc movitá).

Uzavřou-li takovou kupní smlouvu dva podnikatelé, pak se tato smlouva bude řídit občanským zákoníkem, ale pokud jde např. o promlčení nebo možnost odstoupit od smlouvy, použijí se ustanovení zákoníku obchodního. 

Odpovědi na otázku, jaká by měla být struktura a náležitosti smlouvy, v jaké formě je třeba smlouvu uzavírat, a jak ji správně podepsat, popíšeme v následujícím díle.