Jak správně uzavřít obchodní smlouvu – 3. díl (aneb nejčastější způsoby zajištění smluvních závazků)

Smluvní pokuta

Smluvní pokuta je upravena především v ustanovení § 544 a 545 občanského zákoníku a pro obchodní závazkové vztahy je částečně modifikována a doplněna v ustanoveních § 300 až 302 obchodního zákoníku. Podstatou smluvní pokuty přitom je, že se strany dohodnou na tom, že v případě, že některá smluvní strana poruší určitou smluvní povinnost, zaplatí druhé smluvní straně smluvní pokutu, a to i v případě, že oprávněnému nevznikne porušením povinnosti žádná škoda.

Forma ujednání o smluvní pokutě

Velmi důležité je, že smluvní pokuta musí být sjednána písemně a v ujednání musí být určena její výše, nebo musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. Není tedy možné, aby si strany sjednaly smluvní pokutu ústně – takové ujednání by bylo neplatné a nebylo by možné domáhat se zaplacení smluvní pokuty.

V praxi se občas vyskytují případy, kdy si strany sjednají smluvní pokutu pro případ, že některá strana odstoupí od smlouvy. Takové ujednání není platné, neboť smluvní pokutu lze sjednat pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy je ale realizací práva jedné strany, nikoliv porušením povinnosti, a proto nemůže být daná smluvní strana sankcionována za výkon svého práva smluvní pokutou.

Zásadně platí, že i v případě, kdy povinná strana zaplatí smluvní pokutu, nezaniká tím její povinnost plnit zajištěný závazek, i když by si to strany mohly sjednat ve smlouvě.

Příklad:

Smluvní strany uzavřely kupní smlouvu, kde si zajistili závazek prodávajícího dodat kupujícímu zboží smluvní pokutou ve výši 100 Kč za každý den prodlení s jeho dodáním. Prodávající zboží nedodal a na výzvu kupujícího mu po měsíci zaplatil vyúčtovanou smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč. Tím ale nezanikla povinnost prodávajícího zboží dodat a až do doby jeho dodání mu vzniká vedle závazku dodat zboží i závazek zaplatit sjednanou smluvní pokutu.

Náhrada škody vs. smluvní pokuta

Významnou otázkou, kterou by strany neměly ve smlouvě při sjednávání smluvní pokuty opomenout, je otázka náhrady škody. Zásadně platí, že věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, ledaže by se strany ve smlouvě dohodly jinak. Typicky si strany pro takové případy ve smlouvě sjednají ujednání „Smluvní pokutou podle této smlouvy není dotčen nárok oprávněné strany na náhradu škody v plné výši“.

Pokud jde o náhradu škody, která přesahuje smluvní pokutu, pak je věřitel oprávněn se jí domáhat pouze v případě, že je to mezi stranami dohodnuto. Vzorové ujednání pro takový případ může být následující: „Smluvními pokutami podle této smlouvy není dotčen nárok na náhradu škody v rozsahu převyšujícím smluvní pokutu“.

Nepřiměřená smluvní pokuta

Velmi často se v praxi stává, že si strany sjednají smluvní pokutu nepřiměřenou povaze zajišťovaného závazku, např. k zajištění závazku na zaplacení kupní ceny ve výši 10.000,- Kč si sjednají smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč při porušení povinnosti kupní cenu včas zaplatit.

V obchodněprávních vztazích má soud možnost nepřiměřeně vysokou pokutu snížit, a to s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, která vznikne později, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle ustanovení upravujících náhradu škody v obchodním zákoníku (§ 373 a násl.).

V případě, že by se závazkový vztah mezi stranami řídil zákoníkem občanským, pak soud možnost pokutu snížit nemá a v případě, že vyhodnotí smluvní pokutu jako nepřiměřenou, nezbude nic jiného, než požadavek na její zaplacení zamítnout pro rozpor s dobrými mravy.

Ručení

V obchodním zákoníku je právní úprava ručení komplexní a je obsažena v § 303 a násl., v občanském zákoníku je právní úprava ručení obsažena v § 546 a násl. Mezi oběma typy právní úpravy jsou určité rozdíly, proto je třeba vždy důsledně uvážit, která právní úprava se bude na daný vztah aplikovat. Ručitelský závazek vzniká písemným prohlášením ručitele, že uspokojí věřitele v případě, kdy jej neuspokojí sám dlužník.

V případě, že dlužník věřitele uspokojí, pak ručitelský závazek automaticky zaniká. Ručení nemusí přitom pokrývat celý zajišťovaný závazek, ručitel se může zavázat jen do jeho části (např. závazek dlužníka činí 200.000,- Kč, ale ručitel prohlásí, že věřitele za dlužníka uspokojí do výše 100.000,- Kč).

Pokud dlužník svůj závazek nesplní, pak věřitel může požadovat jeho splnění po ručiteli. K tomu, aby byl ručitel povinen za dlužníka plnit, postačí marná písemná výzva věřitele dlužníkovi k plnění. Věřitel se tedy nemusí splnění závazku po dlužníkovi domáhat soudní cestou. Vyzvání není třeba v případě, že jej věřitel nemůže uskutečnit nebo pokud je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní.

Pokud ručitel splní za dlužníka závazek, za který ručí, pak nabývá vůči dlužníkovi práva věřitele a může se domáhat splnění závazku po dlužníkovi. Věřitel je povinen mu na požádání předat všechny doklady a pomůcky, které má a které jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníkovi.

Zástavní právo

Základní právní úprava zástavního práva je obsažena v § 152 a násl. občanského zákoníku. Tato úprava je pak doplněna zejména ustanovením § 117a obchodního zákoníku týkajícího se zastavení obchodního podílu a § 39 a násl. zákona o cenných papírech, týkajících se zastavení cenných papírů.

Podmínky vzniku zástavního práva

Aby zástavní právo platně vzniklo, je třeba, aby byly splněny následující tři požadavky:

• musí existovat pohledávka, která má být zajištěna (může být přitom zajištěna i budoucí pohledávka). Zásadně přitom platí, že zástavním právem je možné zajistit pouze peněžitou pohledávku – nepeněžitou pohledávku by bylo možné zajistit zástavním právem pouze v případě, že by bylo možné hodnotu nepeněžité pohledávky vyjádřit penězi, které by byly při prodlení dlužníka náhradním plněním.
• musí existovat způsobilý předmět zástavního práva (zástava) – zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věc, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.
• strany uzavřou zástavní smlouvu, která musí být písemná a musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje. Jsou-li zástavou nemovité věci, které se neevidují v katastru nemovitostí, věci hromadné, soubory věcí nebo movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, musí být zástavní smlouva sepsána ve formě notářského zápisu. K tomu je třeba ještě dodat, že zástavní právo může vzniknout i základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu či ze zákona (tedy ne vždy je ke vzniku zástavního práva uzavření zástavní smlouvy, ale jde o nejčastější způsob vzniku zástavního práva). 
• Zástava nemusí být ve vlastnictví zástavního dlužníka a zástavcem může být i třetí osoba.

Příklad:

Pan Novák kupuje od pana Novotného automobil. K zajištění zaplacení kupní ceny se strany dohodly, že zřídí zástavní právo s tím, že zástavou bude sekačka na trávu, která je ve vlastnictví bratra pana Nováka. Uzavřeli zástavní smlouvu a bratr pana Nováka sekačku panu Novotnému předal.

Příklad:

Je třeba zdůraznit, že zřízením zástavního práva nepřechází na zástavního věřitele vlastnictví k zástavě. Pro zástavního věřitele je zástava stále věcí cizí a jako s takovou s ní musí nakládat. Je-li zastavována věc movitá, pak zástavní právo k ní vzniká jejím odevzdáním zástavnímu věřiteli. Samotné odevzdání movité věci může být nahrazeno jejím předáním do úschovy nebo ke skladování pro zástavního věřitele nebo pro zástavního dlužníka u třetí osoby, pokud se na tom strany v zástavní smlouvě dohodnou.

V případě, že je zástavou věc nemovitá, byt nebo nebytový prostor, které se zapisují do katastru nemovitostí, vzniká smluvní zástavní právo až vkladem do katastru nemovitostí.

Pokud má být zástavou nemovitost, která se neeviduje v katastru nemovitostí, věc hromadná, soubory věcí nebo movité věci, k nimž má zástavní právo vzniknout, aniž by byly odevzdány zástavnímu věřiteli nebo třetí osobě, pak zástavní právo vzniká až zápisem do Rejstříku zástav. Rejstřík zástav vede Notářská komora České republiky. Zápis do Rejstříku zástav provede notář, který zástavní smlouvu ve formě notářského zápisu sepsal, a to bezodkladně po jejím uzavření.

Pokud není pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Věřitel ale nemůže jen tak zastavenou věc prodat třetí osobě – zákon stanoví, že zpeněžení zástavy je možné provést buď pouze ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy.

Příklad:

Vrátíme-li se k předchozímu příkladu, pan Novák panu Novotnému za automobil nezaplatil celou kupní cenu, pouze polovinu a sdělil mu, že více nemá. Pan Novotný může sekačku prodat ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem a získané peníze si ponechat na úhradu doplatku kupní ceny. Pokud by výtěžek byl vyšší než byl doplatek kupní ceny, pak po odečtení nákladů, které s prodejem měl, musí vrátit zbytek panu Novákovi. Pan Novotný ale nemůže nabídnout sekačku k prodeji sousedovi.