Dokdy vyplatit podíl na zisku?

V posledních měsících se podílem na zisku zabýval Nejvyšší soud ČR, který řešil jednak otázku, do kdy lze podíl na zisku vůbec vyplatit a jednak otázku možnosti vyplácení tantiém, aniž by byla vyplacena dividenda.

Nejvyšší správní soud ČR k tomu přidal neméně zajímavé rozhodnutí týkající se financování dividend a daňové uznatelnosti úroků z úvěru přijatého na vyplacení dividend. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obou nejvyšších soudů jsou velmi zajímavá a vzbudila v právní praxi značný rozruch, shrneme si jejich podstatu v tomto příspěvku.

Na úvod připomeňme, že o rozdělení zisku může rozhodnout pouze valná hromada akciové společnosti; jiný orgán o tom rozhodnout nemůže. Podkladem pro rozhodnutí valné hromady je přitom řádná nebo mimořádná účetní závěrka společnosti, ze které se zjistí finanční situace společnosti a teprve po vyhodnocení této situace může valná hromada rozhodnout, zda vůbec zisk rozdělí či nikoliv.

Valná hromada nesmí rozdělit zisk mezi akcionáře v případě, že vlastní kapitál společnosti zjištěný z účetní závěrky je anebo by
v důsledku zamýšleného rozdělení zisku byl nižší než její základní kapitál, zvýšený o:

• upsanou jmenovitou hodnotu akcií, pokud byly upsány akcie společnosti na zvýšení základního kapitálu a zvýšený základní kapitál nebyl ke dni sestavení řádné nebo mimořádné účetní závěrky zapsán v obchodním rejstříku,
• tu část rezervního fondu nebo ty rezervní fondy, které podle zákona a stanov nesmí společnost použít k plnění akcionářům.

Do kdy lze zisk rozdělit?

Nejvyšší soud ČR v nedávné době řešil velmi zásadní otázku, zda a do kdy může o rozdělení zisku rozhodovat mimořádná valná hromada, a to v rozhodnutí ze dne 30. září 2009 sp. zn. 29 Cdo 4284/2007. Nejvyšší soud ČR se přitom zabýval tím, zda je přípustné, aby společnost rozhodla o rozdělení zisku mezi své akcionáře podle účetní závěrky, která byla sestavena z údajů starých jedenáct měsíců.

Řádná účetní závěrka sice byla schválená na řádné valné hromadě v měsíci červnu, nicméně řádná valná hromada nerozhodla o tom, jak bude naloženo s hospodářským výsledkem společnosti. O rozdělení podílu na zisku rozhodovala až mimořádná valná hromada, a to až v listopadu daného roku roku. Jenže předtím, než byl podíl na zisku vyplacen akcionářům, byl na společnost vyhlášen konkurz.

V této souvislosti tedy vyvstala otázka, jestli pohledávka akcionářů vznikla platně a zda není snahou vyplacení podílu na zisku krácení konkurzní podstaty. Konkurzní správce došel k závěru, že usnesení valné hromady platné není a proto odmítl akcionářům podíl na zisku vyplatit. V zahájeném soudním sporu pak dal Nejvyšší soud za pravdu konkurznímu správci.

V uvedeném případě Nejvyšší soud rozhodl, že lhůta, v níž musí společnost svolat řádnou valnou hromadu, je nejen lhůtou, ve které akcionáři rozhodují o schválení účetní závěrky, ale také lhůtou, kdy tato účetní závěrka ještě poskytuje reálný obraz o účetnictví společnosti a kdy lze ještě na jejím podkladě rozhodnout o rozdělení podílu na zisku.

O rozdělení zisku společnosti je proto dle Nejvyššího soudu možné rozhodnout pouze do šesti měsíců od konce účetního období společnosti. Na pozdějších mimořádných valných hromadách již o rozdělení podílu na zisku na základě řádné účetní závěrky rozhodovat nelze.

Z toho také vyplývá, že pokud by valná hromada akciové společnosti konaná do šesti měsíců od posledního dne účetního období projednala účetní závěrku za ono účetní období a na jejím základě rozhodla o rozdělení zisku, pak mimořádná valná hromada konaná v témže roce po uplynutí šesti měsíců od posledního dne účetního období není oprávněna na základě téže účetní závěry rozhodnout o jiném rozdělení zisku.

Přednost dividendy před tantiémou

Další rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je ze dne 25. února 2010 a bylo vydáno pod sp. zn. 29 Cdo 1326/2009. Podle citovaného rozhodnutí není přípustné, aby valná hromada schválila výplatu tantiémy, pokud současně při rozdělování zisku nejsou vypláceny dividendy.

Pokud tedy valná hromada rozhodne, že část zisku vytvořeného společností bude rozdělena, pak musí být přednostně rozdělena mezi akcionáře. Je to totiž právě akcionář, a nikoliv členové orgánů společnosti, kdo se prostřednictvím investice do akcií podílí na podnikání společnosti a mezi jehož základní práva podíl na jejím zisku patří.

Valná hromada tedy nemůže stanovit podíl členů představenstva a dozorčí rady na zisku (tantiému), aniž by schválila zisk k rozdělení a podíl akcionářů na takto určeném zisku (dividendu). Jiné rozhodnutí (tedy rozhodnutí o rozdělení zisku tak, že by byl podíl na něm vyplacen pouze členům orgánů společnosti a nikoliv jejím akcionářům), by bylo neplatné pro rozpor se zákonem.

Financování dividend a daňová uznatelnost úroků z úvěru

Nejvyšší správní soud ČR se v rozhodnutí ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 5 Afs 25/2009, zabýval otázkou, zda je možné, aby akciová společnost až do doby rozhodnutí valné hromady o tom, jak bude se ziskem naloženo, se ziskem nakládala (např. jej investovala) a na vyplacení dividend si následně vzala úvěr a zda úroky z takového úvěru jsou daňově uznatelné.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu akciová společnost není povinna shromažďovat dostatečně likvidní finanční rezervy pro případ výplaty dividendy akcionářům a může tyto prostředky do doby výplaty využít také jiným způsobem, např. k investicím nebo k financování svých provozních nákladů. Je tedy na ní, zda použije k výplatě dividendy pouze vlastní zdroje, nebo využije cizí zdroj financování, případně zda zvolí kombinaci obou těchto způsobů.

Z ekonomického hlediska totiž mnohdy může být výhodnější využití cizích zdrojů financování, např. úvěrů, než využití vlastních zdrojů. Je proto na každé společnosti, aby si sama zvážila, která varianta je pro ni v ten který okamžik ekonomicky výhodnější či která jí více vyhovuje, zejména z hlediska udržení stability finančních toků.

Úroky a jiné náklady důvodně vynaložené obchodní společností v souvislosti s financováním výplaty podílů na zisku (u akciové společnosti dividendy) společníkům (akcionářům), pokud bylo o této výplatě rozhodnuto v souladu s obchodním zákoníkem a dalšími právními předpisy a jedná se tedy o existující závazek společnosti vůči jejím společníkům, je nutno považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů obchodní společnosti ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.