Každý se někdy splete, třeba při zadávání platebních údajů úhrad na bankovní účet. Tyto omyly usnadňuje dnešní jednoduchost bezhotovostního placení online v internetovém bankovnictví, kdy, obrazně řečeno, máme banku v mobilu. A tak se stává, že při objednání zboží v e-shopu překotně zadáme platební příkaz bance k úhradě a kvůli naší nepozornosti se spleteme.

Chyba se může týkat několika parametrů platby: částka, účet a banka příjemce, variabilní symbol, den splatnosti. Nejhorší je nesprávný účet příjemce, kdy prakticky posíláme peníze někomu jinému, než jsme chtěli. Naštěstí čísla reálných platebních účtů netvoří souvislou řadu, a tak je poměrně slušná šance, že chybně zadaný účet příjemce neexistuje a banka platbu neprovede.

Ovšem stane se, že se jako naschvál trefíme do existujícího účtu a naše peníze odejdou neznámo kam. U menších e-shopů naopak nebývá problémem chybný variabilní symbol identifikující objednávku, resp. zákazníka. Inteligentní a vstřícný prodejce totiž dle částky a názvu účtu plátce může správně zjistit, kdo za co platil, případně se záležitost vyjasní jedním e-mailem nebo telefonátem.

Nás budou zajímat chyby při bezhotovostním placení daní. Jejich specifikem je, že prakticky nejvíce záleží na variabilním symbolu, podle kterého je totiž identifikován dotyčný daňový subjekt, o jehož daň se jedná. Když se spleteme a trefíme se do čísla existující jiné osoby, máme problém – o kterém navíc dlouho nemusíme vědět, a ani berňák nenapadne, že by mělo jít o mylnou platbu.

Naproti tomu nesprávně zadané číslo účtu – jde-li však stále o nějaký z daňových účtů – bude „pouze“ nejasnou platbou spojenou se správným daňovým subjektem, kterou proto správce daně může zaevidovat na úhradu aktuálního daňového nedoplatku.

Z podstaty věci je tento druh chyb noční můrou hlavně účetních a daňových poradců zastupujících více daňových subjektů, pokud mají dispoziční právo k zadávání platebních příkazů klientů.

Příklad

Účetní mateřské společnosti ABC, a. s. se stará o účetnictví a daně také jejÍch tří dceřiných společností: ABC – výroba, s. r. o., ABC – obchod, s. r. o., ABC – doprava, s. r. o. Je pak lidsky pochopitelné, že při zadání platby např. daně z příjmů firmy ABC – výroba, s. r. o. omylem naťuká obdobný variabilní symbol patřící ABC – doprava, s. r. o.

Doposud to bylo složité, protože správci daně zastávali názor, že mylnou platbu na daňový účet jiného poplatníka či plátce lze vrátit pouze, když daňový nedoplatek nemá odesílatel ani příjemce platby. Tuto praxi berňáku nyní Nejvyšší správní soud odmítl a rozhodl, že u zjevně mylných plateb je podmínkou vrácení jen absence nedoplatků daného poplety, který zadal chybný variabilní symbol, a tím nechtěně uhradil daň za jiného.

Kdy zaplatit daň?

S daněmi mají jejich poplatníci a plátci plno práce, a to zejména se správným vyčíslením základu daně a daně, což je završeno sepsáním a podáním příslušného daňového přiznání. Tomuto tématu proto přirozeně věnují největší pozornost také odborné články

Ovšem podáním daňového přiznání to samozřejmě ještě neskončí, pro státní pokladnu i samotného poplatníka/plátce je stěžejní úhrada příslušné daně. Obecně platné základní pravidlo stanovuje § 135 odst. 3 zákona daňový řád (dále jen „DŘ“):

• „Daň je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového přiznání.“

Nicméně jak známo, základní pravidlo platí, jen pokud nestanoví jinak nějaké speciální ustanovení. Asi všeobecně nejznámější výjimka se týká daně z nemovitých věcí, kterou najdeme v zákoně o dani z nemovitých věcí. Kde je speciálně – tedy jen pro účely této daně – určena splatnost daně čtyři měsíce (případně i více) po skončení lhůty pro podání řádného daňového přiznání k této dani.

Naproti tomu hmotněprávní zákony o daních z příjmů ani o DPH nestanovují speciálně jinak, a proto jsou tyto velké daně splatné podle základního pravidla DŘ – v poslední den lhůty stanovené pro podání řádného daňového přiznání.

Mimochodem, v praxi je rozšířen mylný názor, že daň z příjmů je splatná dříve, a to již dnem podání daňového přiznání, což není pravda, poplatníci se tak zbytečně ochuzují o výhodu časové hodnoty peněz.

Identifikace platby daně

Při každé platbě daně musí být jednoznačně identifikovány tři skutečnosti:

1. jaký daňový subjekt daň platí (případně za jaký daňový subjekt je placeno),
2. kterému finančnímu úřadu se platí,
3. na úhradu jaké daně platba směřuje.

Ad 1) Svou totožnost daňový subjekt sděluje úřadu prostřednictvím variabilního symbolu platby. Má-li u druhu daně, kterou hradí, registrační povinnost a bylo mu přiděleno daňové identifikační číslo (DIČ), vepíše do kolonky pro variabilní symbol kmenovou část DIČ, tj. buď čísla za pomlčkou (u původní varianty DIČ), nebo čísla za písmeny CZ (u stávající varianty tvaru DIČ). Není-li daňový subjekt registrován, pak nemá přiděleno DIČ a uvede:

1. fyzická osoba své rodné číslo, a to bez jakýchkoliv mezer, pomlček a lomítek, tj. uvede devět nebo deset číslic v řadě za sebou,
2. právnická osoba své identifikační číslo (IČ). Výjimka se týká dvou typů plateb finančnímu úřadu:
   • v rámci daňové exekuce se jako variabilní symbol platby vyplňuje variabilní symbol exekučního příkazu,
   • u zajištění DPH se uvádí kmenová část DIČ poskytovatele zdanitelného plnění.

Ad 2) Každý finanční úřad má vlastní číslo bankovního účtu, resp. jeho tzv. matrikovou část, která je proto stejná u všech daňových účtů téhož finančního úřadu (například u Finančního úřadu pro Středočeský kraj je to 77628111). Finančních úřadů máme 14 krajských a jeden Specializovaný v Praze (pro banky, pojišťovny a firmy s obratem přes 2 miliardy Kč). Všechny daňové účty jsou vedeny u ČNB, jejíž bankovní kód je 0710.

Ad 3) Pro každou daň je stanoveno jednotné předčíslí – v rozsahu dvou až pěti číslic – které platí pro všechny finanční úřady v ČR. Například pro DPH je předčíslí 705 a pro daň z příjmů právnických osob 7704.

Takže třeba bankovní účet pro DPH u Finančního úřadu pro Středočeský kraj je: 705-77628111/0710.

Pro většinu plateb bezhotovostních či v hotovosti již řadu let není třeba uvádět tzv. konstantní symbol sloužící k věcné identifikaci platby podle zavedeného systému číselných kódů stanovených ČNB. Nicméně při platbách do státního rozpočtu, kam patří také úhrady daní, je stále ještě užívání konstantního symbolu povinné:

• 1148 – při bezhotovostním bankovním převodu (tj. prakticky především z účtu na účet),
• 1149 – při odesílání peněz v hotovosti (přes banku, kampeličku nebo držitele poštovní licence).

Specifický symbol platby a kolonka Zpráva pro příjemce se využívají pouze při zajištění DPH. Detailní popis možností úhrad daní a požadované identifikace je náplní každoroční metodické pomůcky GFŘ, aktuálně: Jak správně zaplatit daň finančnímu úřadu v roce 2020.

Nejasná versus mylná platba

Nikdo není dokonalý, a proto každý někdy udělá menší nebo větší chybu, nevyjímaje placení daní. Stačí drobnost, jako například pracovní únava, časový stres, horko, zdravotní potíže, stále vyrušující telefonáty a řeči kolegů, nevětraná místnost, špatné osvětlení, problémy v rodině zatěžující mysl nebo netrpělivé vyhlížení víkendové kratochvíle.

A tak se prostě stane, že účetní nebo jiný firemní ekonom splete některý ze tří uvedených stěžejních identifikátorů platby daně. Stačí drobné přehlédnutí a místo tří trojek za sebou naťuká jen dvě nebo udělá přesmyčku části dlouhého čísla (třeba 515, místo 151) anebo externí účetní zpracovávající účetnictví i daně více firmám prohodí identifikační čísla dvou z nich atd.

Na tyto lidsky pochopitelné situace pamatují paragrafy 164 a 165 DŘ, které rozlišují dva typy těchto omylů: nejasná platba versus mylná platba. Podstatné je, že zcela obecně platí, že správce daně přijme každou platbu daně, i když není provedena daňovým subjektem, s níž ovšem dále zachází stejným způsobem, jako by ji vykonal příslušný daňový subjekt.

Do kategorie „nejasná platba daně“ patří hlavně platba bez dostatečného označení placené daně. I tak ji správce daně přijme, zaúčtuje na pro tyto účely vytvořený účet nejasných plateb a vyzve daňový subjekt, aby mu ve stanovené lhůtě oznámil, na kterou daň byla platba určena.

Obdrží-li správce daně odpověď ve stanovené lhůtě, zaeviduje nejasnou platbu na daň určenou dodatečně daňovým subjektem – přičemž je významné a výhodné – že tak učiní se zpětnou účinností ke dni vykonání (přijetí) platby, proto nehrozí sankční úrok z prodlení.

V souladu s očekáváním horší scénář nastává, pokud daňový subjekt neodpoví ve stanovené lhůtě, pak správce daně sám z moci úřední určí, na kterou daň se platba využije – tentokrát ovšem bude dnem platby až den, kdy ji správce daně zaevidoval.

Na účet nejasných plateb jsou přijímány i platby, u nichž není jednoznačně identifikován daňový subjekt, načež správce daně „učiní opatření k jeho identifikaci“ – což je reálné, když platba odešla z tuzemského platebního účtu, u nichž má berňák přístup do evidence majitelů, případně byla zaplacena poštovní poukázkou a s adresou odesílatele.

Pro úplnost dodejme, že pokud se platba nevyjasní ani do šesti let od konce roku přijetí správcem daně, stává se příjmem rozpočtu daného úřadu a zaniká nárok na její vrácení.

Do kategorie „mylná platba daně“ patří zejména platby nechtěně poukázané na daňový účet jiného daňového subjektu, kdy má odesílatel proto přirozený zájem o jejich vrácení, případně převedení na svůj vlastní daňový účet. Dále sem pochopitelně spadají zcela zbytečné, nezamýšlené platby odeslané chybně správci daně místo správně dodavateli zboží nebo služeb.

Výjimečně může být důvodem zapomenutí zastavení trvalých plateb, např. u dlouhodobě neměnné daně silniční anebo z nemovitých věcí. Příslušný § 165 DŘ nejprve v prvním odstavci chybujícího odesílatele platby docela vyleká sdělením: „Vrácení platby tomu, kdo ji za daňový subjekt uhradil, není přípustné.“ Naštěstí jde pouze o základní ustanovení, z něhož odstavce 2 a 3 uvádějí dvě výjimky.

Pro účely naší dnešní soudničky budou obě z těchto výjimek – kdy je možné vrácení mylné platby jejímu odesílateli – stěžejní, proto je raději přesně ocitujeme.

První z výjimek se týká mylných plateb zaviněných samotnou bankou/kampeličkou/poštou odesílatele, která se také někdy může splést.

Praktičtější je druhá výjimka, z níž doposud spíše vyplývalo – jak se domnívali nejen správci daně, ale také slovutní daňoví experti komentující daňový řád – že mylnou platbu lze vrátit odesílateli pouze, když daňový nedoplatek nemá ani on, ani chybný příjemce platby. A právě ohledně té druhé podmínky zažitou praxi nyní změnil Nejvyšší správní soud.

„(2) Správce daně vrátí pouze platbu, která byla provedena zřejmým omylem, a to na žádost poskytovatele platebních služeb nebo provozovatele poštovních služeb učiněnou nejpozději v den, kdy platba daně byla připsána na účet správce daně; je-li žádost uplatněna později, lze tuto platbu vrátit pouze tehdy, vznikl-li touto platbou vratitelný přeplatek, který nebyl do dne vyřízení žádosti vrácen daňovému subjektu, ani použit na úhradu jiného nedoplatku, a to pouze do výše tohoto přeplatku, i když je nižší než 100 Kč.

(3) Obdobně jako podle odstavce 2 se postupuje, pokud je žádost podána osobou, která provedla úhradu za daňový subjekt, prokáže-li tato osoba zřejmý omyl při úhradě a nemá-li současně na svém osobním účtu nedoplatek; v případě existence takového nedoplatku, správce daně převede přeplatek na nedoplatek na osobním účtu osoby, která provedla omylem úhradu za daňový subjekt.“

Dodejme, že nouzové řešení případné patové situace umožňuje odstavec 4 § 165 DŘ: „Nelze-li žádosti vyhovět, vydá správce daně žadateli potvrzení o došlé platbě a o totožnosti daňového subjektu, na úhradu jehož nedoplatku byla v důsledku jím způsobené chyby zaevidována.“

Prakticky řečeno je míček přehozen na hřiště chybujícího odesílatele mylné platby, který pak už svépomocí může zkusit uctivě požádat neoprávněného příjemce jeho peněz, aby se uráčil mu je laskavě poslat zpět. Což se, doufejme, v praxi snad častěji povede.

Daňové nedoplatky příjemce zjevně mylné platby nebrání jejímu vrácení – prověřeno soudem

Procesní daňová ustanovení patří všeobecně k neoblíbeným, náročným a spletitým, v nichž se lehce ztratí i odborník. O čemž nás přesvědčí nedávný zlomový rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30. dubna 2020 se spisovou značkou 6 Afs 264/2019.

Spor prohráli správci daně, kteří až příliš formalisticky pracovali s výše citovanými odstavci 2 versus 3 z § 165 DŘ. Je to další pomyslný vryp do pažby soudní ochrany před svévolí správců daně. Pro přehlednost kauzu rozdělíme do osmi na sebe navazujících bodů.

1. Firma A uhradila svou daň omylem na daňový účet Firmy B:
   • Příběh začal na podzim roku 2014, kdy jedno pražské s. r. o. – nazvěme si jej „Firma A“ – uhradilo daně z příjmů svých zaměstnanců v roli plátce daně omylem s variabilním symbolem jiné firmy. Přičemž šlo evidentně o firmu spadající do stejného holdingu (koncernu), protože má stejné první slovo názvu a liší se jen druhým slovem – nazvěme si ji tomu podobně „Firma B“. Potíž je v tom – jak jsme si výše uvedli – že u daňových účtů je to právě variabilní symbol platby, který identifikuje příslušný daňový subjekt.
2. Finanční úřad mylnou platbu Firmě A nevrátil:
   • Uhrazená daň Firmy A tedy byla – kvůli chybnému variabilnímu symbolu – připsána na osobní daňový účet Firmy B. Po zjištění omylu Firma A požádala o opravu variabilního symbolu finanční úřad – odpověděl, že nelze vyhovět, neboť jí platbou nevznikl vratitelný přeplatek. Načež Firma A podala druhou žádost dle § 165 odst. 3 DŘ o vrácení vratitelného přeplatku z důvodu zřejmého omylu. Správce daně opět nevyhověl, na osobním daňovém účtu žadatele A totiž neevidoval žádný vratitelný přeplatek.
3. Odvolání bylo zamítnuto:
   • Firma A se odvolala k Odvolacímu finančnímu ředitelství proti oněm rozhodnutím finančního úřadu – zamítnuto. Důvodem bylo, že podmínkou pro vrácení přeplatku podle § 165 odst. 3 DŘ je, že na svém osobním daňovém účtu nemá nedoplatek přesahující v úhrnné výši zaplacenou částku jak osoba, která žádá o vrácení přeplatku (Firma A), tak ani daňový subjekt, jemuž byla mylná platba připsána (Firma B). Přičemž co čert nechtěl, v té době Firma B byla v prodlení s placením daní z příjmů zaměstnanců, a proto byly mylné platby od Firmy A zaevidovány v její prospěch a nezbyl jí žádný vratitelný přeplatek.
4. Dílčí vítězství. Městský (krajský) soud zrušil rozhodnutí správce daně:
   • Firma A podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu, které Městský soud v Praze vyhověl – zrušil rozhodnutí správce daně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud konstatoval, že stejně chybný výklad § 165 odst. 3 DŘ jako berňák – tj. že vrácení přeplatku je podmíněno absencí daňových nedoplatků u obou daňových subjektů – zastává i komentářová literatura. Zatímco zmíněný soud se přiklonil k výkladu, podle kterého má na vrácení mylné platby subjekt právo, pokud prokáže zřejmý omyl a současně nemá vlastní daňový nedoplatek. Případný nedoplatek chybného příjemce platby tudíž není relevantní. Výjimka – kdy je naopak stěžejní nedoplatek chybného příjemce – se podle § 165 odst. 2 DŘ týká pouze chybujících poskytovatelů platebních služeb a provozovatelů poštovních služeb.
5. Boj pokračuje – berňák se totiž „odvolal“ proti rozhodnutí městského soudu:
   • Odvolací finanční ředitelství neuznalo argumenty městského soudu a proti rozsudku podalo tzv. kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, což je obdoba odvolání. A důvod? Městský soud se údajně opíral o výklad týkající se dřívější a již neplatné právní úpravy „významně“ odlišné od dnešního § 165 DŘ. Jeho odstavec 3 primárně stanovuje podmínku neexistence vlastních daňových nedoplatků žadatele o vrácení platby provedené omylem. Dále onen odstavec 3 uvádí, že se postupuje „obdobně“ jako podle odstavce 2, což údajně podle legislativních pravidel vlády znamená „zcela“. Z čehož berní úřad vyvodil, že pro vrácení mylné platby dle § 165 odst. 3 DŘ musí být splněny i podmínky stanovené v odstavci 2.
6. Stejný text zákona = stejný výklad:
   • Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. Což přeloženo do lidštiny znamená, že městský soud měl pravdu a Odvolací finanční ředitelství neuspělo. A důvod? Dnešní § 165 DŘ je věcně stejný jako § 59 odst. 7 jeho předchůdce – zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků – proto není důvod měnit ani dřívější právní výklad týkající se vracení mylných plateb daní. Jediný rozdíl obou porovnávaných ustanovení je v tom, že § 165 DŘ je rozdělen do čtyř odstavců.
   • Ani z důvodové zprávy k návrhu daňového řádu nevyplývá, že by měl zákonodárce v úmyslu úpravu vracení omylem provedených plateb nějak měnit oproti dřívějšímu stavu. Naopak, rozdělení původně jediného odstavce do vícera spíše dále oddělilo úpravu vracení mylných úhrad poskytovatelů platebních služeb a provozovatelů poštovních služeb od úpravy vracení mylných plateb jiným osobám. Což spíše podporuje názor soudů městského i Nejvyššího správního, že jde o odlišné situace s jinou úpravou.
7. Právní odkaz „obdobně“ neznamená „zcela“:
   • Pokud by pro vrácení omylem uhrazené platby podle § 165 odst. 3 DŘ bylo nutné splnit podmínky stanovené v tomto i ve druhém odstavci, nemělo by smysl v obou ustanoveních uvádět nutnost prokázat zřejmý omyl. Tato podmínka by se totiž do odstavce 3 vtáhla se všemi ostatními částmi odstavce 2. To jen podporuje závěr, že výraz „obdobně jako podle odstavce 2 se postupuje“ uvedený v § 165 odst. 3 DŘ znamená, že z druhého odstavce se použije pouze postup vrácení platby (včetně přeplatku nižšího než 100 Kč). Avšak podmínky, které je třeba splnit, stanovuje třetí odstavec nezávislé na tom druhém.
8. Dobojováno – konec dobrý, všechno dobré:
   • Nejvyšší správní soud dospěl shodně s městským soudem k závěru, že berňák nebyl oprávněn podmínit vrácení mylné platby uskutečněné Firmou A ve prospěch Firmy B, neexistencí daňového nedoplatku příjemce platby. Kasační stížnost tudíž nebyla důvodná, proto ji Nejvyšší správní soud zamítl. Firma A měla právo na vrácení omylem provedené platby bez ohledu na nedoplatky mylného adresáta, Firmy B.

Na tento zlomový verdikt již oficiálně reagovala Finanční správa informací zveřejněnou 11. června 2020 nazvanou Omylem zaslané peníze finančnímu úřadu, z níž ve stručnosti ocitujeme to stěžejní:

• „Případ podnikatele, který omylem zaslal peníze finančnímu úřadu s chybným variabilním číslem, je vyřešený. Finanční úřad platbu vrátil. (…) Správce daně bude napříště při vrácení omylem zaslané platby posuzovat pouze zřejmý omyl při úhradě a zároveň posoudí, zda nemá osoba, která částku omylem uhradila, vlastní daňový nedoplatek. (…) Nebude zkoumat včasnost podané žádosti a ani stav na osobním daňovém účtu jiného daňového subjektu, na jehož daňový účet byla platba provedená zřejmým omylem zaevidována.“