Na dané téma se podíváme ze tří úhlů pohledu. Nejprve se zaměříme na obecnou procesní problematiku, poté bude následovat identifikace „civilního“ správce daně a celé téma zakončíme „bezpečnostním“ správcem daně. Jelikož se jedná o celkem širokou oblast, zaměříme se v tomto článku pouze na vybraná dílčí témata a základní přehled.
 
Aby bylo možno si odpovědět na dotaz položený v nadpisu článku definičně co nejvíce přesně, musíme zidentifikovat právní předpisy pojednávající o správci daně. Mezi primární předpisy patří:

• daňový řád (dále jen „DŘ“),
• zákon o finanční správě a
• zákon o celní správě.

Na výše uvedené předpisy jsou tematicky navázány právní normy, např. zákony upravující přímé a nepřímé daně nebo předpisy stanovující další jiné poplatky a platby (např. celní). Pro dnešní téma zůstaneme pouze u adresně vyjmenovaných zákonů.

Obecná procesní norma

Správcem daně je správní orgán (orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jiný orgán a právnická či fyzická osoba, vykonává-li působnost v oblasti veřejné správy) nebo jiný státní orgán (má-li svěřenou působnost v oblasti správy daní).
 
Z uvedeného vyplývá, že kromě orgánů finanční a celní správy jsou správcem daně i např. jednotlivé obecní úřady (spravující především místní poplatky). V našem článku se budeme detailněji zabývat pouze finanční a celní správou.
 
Pravomoc (kompetence) správce daně je dána zásadně právním předpisem. Pokud správce daně nemá v zamyšleném jednání oporu v právním předpise, nesmí ho provést (dodržuje základní zásady správy daní uvedené v § 5 a násl. DŘ).
 
Správce daně dle daňového řádu:

• vede daňová řízení (jejich členění uvádí DŘ) a jiná řízení (specifikována v DŘ),
• provádí tzv. vyhledávací činnost (může být i bez součinnosti s daňovým subjektem),
• „vybírá si“ daňový subjekt (podle vnitřních postupů správce daně), u kterého provede kontrolu plnění povinností osob zúčastněných na správě daně (přes místní šetření či daňovou kontrolu),
• může vyzývat ke splnění povinností (různé dle DŘ),
• zabezpečuje placení daní,
• vede evidenci o daňových subjektech a jejich daňových povinnostech v listinné a (nebo) elektronické podobě.

Je zřejmé, že správce daně musí svou pravomoc vykonávat prostřednictvím někoho. Jak asi správně tušíte, jedná se o úřední osoby. Zaměstnanec správce daně na požádání prokáže, zpravidla služebním průkazem, že je oprávněn se ve správě daní bezprostředně podílet na výkonu pravomoci správce daně.
 
Skutečnost, kdo je v konkrétní projednávané věci úřední osobou, na požádání sdělí správce daně osobě zúčastněné na správě daní. Při jednání s úřední osobou může požádat osoba zúčastněná na správě daní, aby zaměstnanec správce daně sdělil své:

• celé jméno,
• služební nebo obdobné označení,
• zařazení (organizační útvar správce daně).

V daňových otázkách postupuje správce daně podle daňového řádu (dle § 4 DŘ se použije daňový řád či jeho jednotlivá ustanovení, neupravuje-li jiný zákon správu daní jinak). Práva a povinnosti správce daně jsou dány tím, jakou konkrétní věc v danou chvíli „řeší“ (např. registrační řízení, vyměřovací řízení, placení daní, daňová kontrola, místní šetření, exekuční řízení atp.) s osobou zúčastněnou na správě daní či s jeho zástupcem.
 
Pouze si připomeňme, že daňové řízení podle § 134 DŘ „se vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí.“ Správce daně v jednotlivých dílčích řízeních vydává rozhodnutí.
 
Pokud komunikujeme se správcem daně, pak vždy podle tzv. místní příslušnosti. Pro účel tohoto článku jen stručně uveďme, že místní příslušnost se řídí:

• u fyzické osoby jejím místem pobytu (popř. kde se převážně zdržuje),
• u právnické osoby jejím sídlem,
• pokud je předmětem daně nemovitá věc, je ke správě daní místně příslušný správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se nemovitá věc nachází.

Nezapomínejme na to, že každý správce daně může provést potřebný úkon i mimo svůj obvod územní působnosti, a to za předpokladu, že se týká daňového subjektu, k jehož správě daní je místně příslušný.
 
Pro kompletnost ještě dodejme, že správce daně má samozřejmě způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (včetně procesní způsobilosti), a to ve věcech souvisejících se správou daní.

Civilní správce daně

Nejvíce známý správce daně, který se prakticky okamžitě vybaví i laikovi, je Finanční správa ČR (finanční úřad). Její vydefinování v právním podání formuluje zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky (dále jen „FS ČR“). Do konce roku 2012 se však finanční úřady řídily zákonem č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech (ve zkratce se používalo „ÚFO“).
 
Do soustavy správních orgánů finanční správy pro výkon správy daní patří:

• Generální finanční ředitelství („GFŘ“) – podřízeno Ministerstvu financí, sídlo v Praze, celorepubliková působnost, v čele je generální ředitel,
• Odvolací finanční ředitelství („OFŘ“) – celorepubliková působnost, sídlo v Brně, podřízeno GFŘ, v čele je ředitel,
• finanční úřady („FÚ“) – 14 finančních úřadů a jeden Specializovaný finanční úřad, který má sídlo v Praze s celorepublikovou působností, podřízeny OFŘ, v čele je ředitel.

Přehled FÚ a jejich tzv. územních pracovišť aktuálně upravuje příloha k pokynu GFŘ D-23.
 
Finanční úřad podle § 10 zákona o FS ČR např.:

• vykonává správu daní,
• provádí řízení o správných deliktech,
• vykonává dozor nad loteriemi,
• vybírá a vymáhá peněžitá plnění,
• vykonává finanční kontrolu,
• vykonává kontrolu dodržování povinností stanovených právními předpisy upravujícími účetnictví a ukládá účetním jednotkám pokuty podle těchto právních předpisů,
• z pověření ministerstva přezkoumává hospodaření krajů, hlavního města Prahy a regionálních rad regionů soudržnosti a vykonává dozor nad přezkoumáváním hospodaření obcí, dobrovolných svazků obcí a městských částí hlavního města Prahy.

Právnické osoby (podnikající) s obratem nad dvě miliardy korun (úhrn čistého obratu podle právních předpisů upravujících účetnictví dosažený za zdaňovací období daně z příjmů, pozor – obratem se rozumí též obrat dosažený právním předchůdcem) jsou příslušné k již zmíněnému Specializovanému FÚ. Pod tento úřad spadají např. i banky, finanční družstva, pojišťovny nebo osoba provozující loterii.

Bezpečnostní správce (strážce) daně

Celní správa České republiky se řídí zákonem č. 17/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013 (do té doby byl účinný zákon č. 185/2004 Sb.). Celní správa, tak jako finanční správa, je soustavou správních orgánů, avšak oproti finanční správě má navíc postavení ozbrojeného bezpečnostního sboru. Celní správa může postupovat ve specifických případech, vedle daňového řádu, též podle trestního řádu.
 
Orgány celní správy jsou:

• Generální ředitelství cel (podřízeno Ministerstvu financí, celorepubliková působnost, sídlo v Praze),
• celní úřady (celkem 15).

Generální ředitelství cel dle § 4 zákona o celní správě např.:

• vykonává působnost správního orgánu nejblíže nadřízeného celním úřadům,
• převádí cla podle přímo použitelného předpisu Evropské unie,
• je orgánem celní správy, který má ve věcech vymezených trestním řádem postavení policejního orgánu,
• v rámci spolupráce s orgány veřejné moci zejména technicky zabezpečuje použití zpravodajské a zabezpečovací techniky nebo sledování osob a věcí, pokud příslušný orgán veřejné moci doloží, že použití je povoleno podle jiného právního předpisu.

Kompetence celní správy obecně – příklady:

• správa spotřebních daní,
• správa registru prodejců pohonných hmot,
• správa daní ze zemního plynu a některých dalších plynů, z pevných paliv,
• daň z elektřiny,
• provádění celního dohledu a celní kontroly u dováženého, vyváženého a prováženého zboží,
• rozhodování o přidělení celně schváleného určení zboží,
• vybírání a vymáhání peněžitých plnění (např. pokut), která byla uložena jinými správními úřady v řízení podle správního řádu,
• kontrola, zda jsou platby převyšující v přepočtu hodnotu 15 000 EUR prováděny bankovním převodem,
• kontrola, zda nejsou přes vnější hranice EU (v ČR pouze mezinárodní letiště) převáženy finanční prostředky a cenné věci (zlato, diamanty apod.) převyšující v přepočtu hodnotu 10 000 EUR,
• kontrola, zda není na území ČR jakkoliv nakládáno se zbožím porušujícím práva duševního vlastnictví,
• vážení nákladních vozidel, kontrola časového zpoplatnění – dálniční kupony, kontroly výkonového zpoplatnění – mýtné, kontrola plnění podmínek pro přepravu nebezpečných nákladů,
• kontrola zaměstnávání cizinců – zda zaměstnavatelé plní všechny zákonné povinnosti související se zaměstnáváním cizinců ze zemí EU i mimo EU,
• kompetence vyplývající z postavení celních orgánů jako orgánů činných v trestním řízení u trestných činů, kdy byly porušeny celní a daňové předpisy v souvislosti s výkonem působnosti celních orgánů.

Celní úřad je správcem daně u DPH v případě:

• kdy je dovezené zboží propuštěno osobě, která není plátcem DPH, do celního režimu volného oběhu nebo aktivního zušlechťovacího styku v systému navracení, do celního režimu dočasného použití s částečným osvobozením od dovozního cla,
• kdy je dovezené zboží propuštěno osobě, která je plátcem DPH, do celního režimu volného oběhu nebo aktivního zušlechťovacího styku v systému navracení, pokud zboží bylo do těchto režimů propuštěno na základě rozhodnutí celního úřadu, které nebylo učiněno na tiskopise jednotného správního dokladu,
• že došlo k nezákonnému dovozu zboží, k porušení podmínek dočasného uskladnění zboží nebo k porušení podmínek stanovených pro celní režim, do kterého bylo dováženo.

Aktuální přehled celních úřadů a jejich územních pracovišť naleznete na webu Celní správy ČR.
 
Působnost orgánů celní správy vykonávají celníci – fyzické osoby (příslušníci bezpečnostního sboru), a dále též občanští zaměstnanci – fyzické osoby (v pracovním poměru). Celník, pokud nosí při výkonu služby služební stejnokroj, prokazuje příslušnost k celní správě služebním stejnokrojem. V případě, že celník nenosí při výkonu služby služební stejnokroj, prokazuje příslušnost k celní správě služebním průkazem nebo služebním odznakem a ústním prohlášením „celní správa“.
 
Občanský zaměstnanec se prokazuje průkazem občanského zaměstnance a ústním prohlášením „celní správa“.
 
Celník, na rozdíl od zaměstnance finanční správy, má další kompetence související s jeho postavením příslušníka bezpečnostního sboru. Jedná se například o tyto pravomoci:

• zajištění osoby,
• použití donucovacích prostředků a zbraně,
• omezení pohybu agresivní osoby,
• odebrat zbraň,
• zabránění odjezdu vozidla,
• zakázat vstup na určená místa,
• kontrola osob,
• kontrola dopravních prostředků,
• kontrola poštovních zásilek (oprávnění celníka se nevztahuje na poštovní a jiné zásilky, na jejichž obsah se vztahuje poštovní tajemství),
• používat operativně pátrací prostředky a krycí doklady (kontrolu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a použití sledování osob a věcí podle např. trestního řádu vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomuto účelu zřídila kontrolní orgán),
• získávat poznatky od informátorů.

Správce daně a správní řád

Na počátku článku bylo uvedeno, že správce daně postupuje v daňových otázkách dle daňového řádu. Ovšem správce daně (finanční úřad) může, jak již bylo napsáno, kontrolovat i účetnictví v mezích mu daných zákonem o účetnictví a v procesních otázkách následně postupuje výhradně podle správního řádu (procesní rozhodnutí vydává podle ustanovení správního řádu).
 
Závěrem, aby vše nebylo úplně jednoduché, je tu jedna „zajímavost“, na kterou se nyní, pouze informativně a pro zamyšlení čtenáře, podíváme. V § 262 DŘ je uvedeno, že „při správě daní se správní řád nepoužije.“ Avšak je tu též § 177 odst. 1 správního řádu, který říká, že „základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje.“
 
Jak tento „rozpor“ tedy vlastně dále vnímat? Daňový řád samozřejmě obsahuje základní zásady správy daní, avšak nejsou zcela totožné se základními zásadami činnosti správních orgánů uvedených ve správním řádu. Lze si tedy pro účely daňového řízení ze správního řádu „vytáhnout“ některou zásadu, kterou daňový řád neuvádí (pokud ji skutečně neuvádí), a daňovému subjektu by při řízení o správě daní „pomohla“? Odpověď na tuto otázku ponechám už na každém čtenáři individuálně…