Plátcem DPH kvůli přijetí služby ze zahraničí – 1. část

Základním principem DPH v rámci Evropské unie (EU) je zdanění ve státě spotřeby, což obvykle znamená ve státě příjemce zboží nebo služby. Jestliže se tím přenese místo plnění, a tedy i zdanění do členského státu EU, kde není dodavatel zboží (resp. poskytovatel služby) usazen a registrován k DPH, pak se obvykle pro ulehčení administrativy přenáší povinnost přiznat a zaplatit DPH na pořizovatele zboží (resp. příjemce služby). Za tímto účelem je samozřejmě nejdříve zapotřebí takového příjemce zboží či služby zaregistrovat k dani, ať už o to stojí, nebo ne. Jak jsme ale v byrokratické EU zvyklí, z každého pravidla existují komplikující výjimky.

Nestačí si hlídat hranici jednoho milionu za rok

Pro podnikatele není nic snazšího, než se stát plátcem DPH. Jednoduše zajde na finanční úřad a podá příslušnou žádost o registraci, nebo tak učiní korespondenčně či formou datové zprávy. Nikdo mu v tom nebude bránit ani zkoumat jeho důvody, protože obecně platí – čím více plátců DPH, tím více zboží a služeb na trhu je zatíženo touto nepřímou daní a přisype se tak více do bezedného a trvale deficitního rozpočtu.

Okrajovou výjimkou bránící plátcovství je situace, kdy podnikatel uskutečňuje pouze plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet daně, kdy by ovšem ani neměl důvod se registrovat k DPH a stát jej k tomu ani nenutí.

Podnikatele si tedy můžeme z hlediska DPH rozdělit do tří skupin:

1. chtějí být plátci DPH a už se jimi stali
2. sice nechtějí být plátci DPH, ale už se jimi ze zákona stali
3. nechtějí být plátci DPH a ještě jim to zákon umožňuje

Bohužel někteří menší podnikatelé se mylně domnívají, že jsou stále ve třetí skupině, zatímco již spadli do druhé. Záměrnému neplátci totiž nestačí hlídat si, aby obrat za žádné nejvýše dvanáctiměsíční období nepřesáhl limit jednoho milionu korun. To je totiž pouze jeden, byť v praxi nejznámější a nejčastější, důvod povinné registrace k DPH.

Tentokrát se blíže podíváme na neprávem opomíjené důvody povinné registrace kvůli přijetí služby ze zahraničí. Zvlášť nepříjemné přitom je, že v těchto případech nastává automatické plátcovství ze zákona ihned přijetím služby, což mohlo být třeba před rokem. Načež od té doby nevědomý podnikatel dluží státu stále více a více na DPH, na což se nabalují sankce za opožděnou úhradu daně a za včasné nepodání přiznání k DPH.

Prostor pro zájemce o třetí skupinu se přitom stále omezuje. Zájmem státu, potažmo celé EU, je totiž mít co nejvíce plátců DPH, proto se i náš zákon č. 235/2004 Sb., o DPH, ve znění p.p. (ZDPH) přímo hemží důvody povinné registrace, které najdeme hezky pohromadě v § 94 ZDPH, přičemž přihlášku k registraci je nutno podat do 15 dnů po dni „D“, kterým bude v našem případě den přijetí služby ze zahraničí. Dále se budeme zabývat takto povinnou registrací k DPH u osob povinných k dani se sídlem nebo místem podnikání v Česku (§ 5 ZDPH).

Proč zdanit přijetí služby?

Povinná registrace z důvodu přijetí služby ze zahraničí se může na první pohled zdát nesmyslná. Proč by se měl neplátce stát plátcem DPH pouze proto, že mu nějaký zahraniční podnikatel poskytne službu? Dodavatel by si ji přeci měl zdanit ve svém státě, tak jako český plátce poskytující službu v Česku. Jenže chyba lávky. Jakkoli se celá EU tváří jako jednolitý ekonomický prostor, kde platí více méně jednotná pravidla DPH, tak stále hodně záleží na tom, ve kterém z členských států se má daň uhradit. Její příjem totiž plyne do rozpočtu daného státu a nikoli do unijního rozpočtu. A je nasnadě, že každý stát EU chce z DPH pro sebe vytěžit maximum.

Oficiálním důvodem je ovšem v úvodu zmíněná zásada DPH, která patří mezi daně spotřebního typu – zdanění co nejblíže konečné spotřebě. I když mnohdy budeme o místě spotřeby služby váhat, je nasnadě, že zpravidla bude poblíž příjemce služby, který ji pro své účely spotřebovává. Například přijetí reklamní služby, oprava nebo pronájem výrobního zařízení, právní poradenství, zprostředkování apod.

Výjimkou jsou ale některé typy služeb, které se spotřebovávají okamžitě na daném místě bez ohledu na usazení příjemce. Jako například stavební práce, které jsou vždy využity (spotřebovány) právě v místě dané stavby nebo stravovací služby apod.

A přesně tak je nastaven systém tzv. místa plnění neboli praktičtěji „místa zdanění“ u služeb pro podnikatele (resp. šíře pojaté osoby povinné k dani). Proč pouze u nich? To souvisí s předmětem našeho zájmu, s povinnou registrací k DPH kvůli přijetí služby ze zahraničí. Jestliže se místo plnění (zdanění) překlopí do státu, kde poskytovatel služby není usazen, pak by pro něj bylo administrativně obtížné registrovat se v zahraničí, jen aby zdanil službu, kterou poskytl třeba výjimečně. Proto je toto břemeno přeneseno na příjemce služby, který je ve státě místa plnění (zdanění) usazen a bude tak mít s DPH snazší práci než zahraniční poskytovatel služby.

Je ovšem nasnadě, že překlopit povinnost zdanění na příjemce služby je reálné pouze u podnikatelů, kteří jsou obecně daňově zdatnější a je jich relativně méně – to zase kvůli kontrole a případnému trestání. Sotva by mohl fungovat systém, kdy by se povinnost přiznat DPH na příjemce zavedla paušálně i pro zákazníky z řad laického obyvatelstva. Ani bruselští úředníci zkrátka nepoženou babičku z Horní Dolní s přiznáním a DPH na úřad, když jí parta zedníků z Polska přijde omítnout chlívek. Nehledě na značné riziko nepřiznaných služeb.

Dále se již budeme zabývat jen osobami povinnými k dani, čili zjednodušeně „podnikateli“ stojícími na obou stranách smluvního vztahu – na straně poskytovatele i na straně příjemce služby. Pokud by totiž službu poskytl „ne-podnikatel“, pak vůbec není předmětem DPH a když je „ne-podnikatel“ v roli příjemce služby, pak mu nikdy nevznikne povinnost registrace k DPH, a to ani u námi probíraných služeb ze zahraničí.

Plátcem DPH kvůli přijetí služby ze zahraničí – 2. část

Plátcem DPH kvůli přijetí služby ze zahraničí – 3. část