Daňová evidence a ukončení zdaňovacího období – 2. část

Evidence majetku a závazků

Pokud se poplatník – fyzická osoba, která vede daňovou evidenci, rozhodne vložit majetek do svého obchodního majetku podle § 4 odst. 4 ZDP (zákon o daních z příjmů), provede tento vklad uvedením tohoto majetku do daňové evidence, do evidence majetku a závazků.

Předmětem daňové evidence však není veškerý majetek podnikatele, ale pouze ten, který používá pro své podnikání, nebo který touto činností získal, a který eviduje ve svém obchodním majetku.

Jak ZDP v § 7b odst. 2 uvádí, pro obsahové vymezení složek majetku v daňové evidenci se použijí účetní předpisy, pokud není v zákoně stanoveno jinak. To znamená, že pokud ZDP konkrétně vymezuje nějaký druh majetku, použije se pro jeho vymezení tento zákon. Za hmotný majetek tak bude nadále považován majetek vymezený v § 26 ZDP, přestože účetní předpisy vymezují dlouhodobý hmotný majetek.

Ani v případě evidence majetku a závazků nestanoví zákon konkrétní formu, způsob ani obsah. Minimální obsah však vyplývá z toho, co poplatník zahrnuje do příjmů a výdajů pro zjištění svého základu daně.

Evidence majetku a závazků by tak měla obsahovat:

• datum zařazení majetku do obchodního majetku nebo datum uvedení majetku do užívání,
• datum prodeje, likvidace, škody, pronájmu, výpůjčky nebo datum vyřazení z evidence majetku,
• použité ocenění majetku,
• způsob nabytí,
• způsob využití majetku,
• způsob uplatnění výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů,
• způsob odpisování a výši uplatněných odpisů za jednotlivá zdaňovací období.

Pokud se jedná o osoby, které vedly jednoduché účetnictví, lze předpokládat, že pokračují v zavedené evidenci majetku. Jak již bylo uvedeno, pokud poplatník i nadále používá pro účely stanovení základu daně jednoduché účetnictví, splňuje tím všechny požadavky kladené na daňovou evidenci. Jedná se především o evidenční knihy pohledávek a závazků a dále pomocné knihy o ostatních složkách majetku možné je použití i evidenčních karet, které jsou vhodné především pro evidenci hmotného majetku nebo evidenci zásob.

Oceňování majetku a závazků

Pro ocenění majetku a závazků v daňové evidenci se hmotný majetek oceňuje podle § 29 a pohledávky podle § 5 ZDP. Ostatní majetek se oceňuje pořizovací cenou, pokud byl pořízen úplatně, vlastními náklady, v případě, že byl pořízen ve vlastní režii nebo cenou zjištěnou pro účely daně dědické nebo darovací u majetku nabytého děděním nebo darování.

Závazky se při jejich vzniku oceňují jmenovitou hodnotou a při jejich převzetí pořizovací cenou. Peněžní prostředky a ceniny jsou oceňovány jejich jmenovitými hodnotami.

Uzavření daňové evidence

Po skončení zdaňovacího období, zjistí poplatník součty příjmů a výdajů a z rozdílu mezi příjmy a výdaji stanoví základ daně. Tento základ daně pak dále upraví v souladu s § 5 a 23 ZDP, tak aby daňová povinnost byla stanovena ve správné výši.

ZDP v § 7b odst. 4 stanoví, že poplatník vedoucí daňovou evidenci je povinen zjistit stav majetku a závazků k 31.12. a sepsat záznam o skutečném stavu zásob, hmotného majetku, pohledávek a závazků a o případné rozdíly pak upravit základ daně podle § 24 a 25.

Zjišťování skutečného stavu se týká pouze některých složek obchodního majetku. Není tedy povinné v těch případech, kdy zjištěný rozdíl nemá vliv na základ daně, což je případ např. nehmotného majetku a peněžních prostředků, nebo pokud jejich ověření je uloženo jiným právním předpisem jako je např. zákon o rezervách.

Úschova daňové evidence

ZDP ukládá povinnost uschovávat daňovou evidenci za všechna zdaňovací období, pro která neskončila lhůta pro vyměření daně stanovené tímto zákonem nebo zákonem o správě daní a poplatků (§ 47); což je minimálně 3 roky a maximálně 10 let od lhůty, kdy měla fyzická osoba povinnost podat daňové přiznání.

V případě vykázání ztráty z podnikání je však nutno pamatovat na ustanovení § 38r ZDP, podle něhož je možné provést daňovou kontrolu i po této lhůtě. Maximální lhůta se v případě vykázání daňové ztráty totiž počítá až od posledního zdaňovacího období, za které bylo možno daňovou ztrátu nebo její část uplatnit.

Počínaje rokem 2004 se však lhůta pro možnost odpočtu daňové ztráty zkrátila o 2 roky, tedy pouze na 5 let. Prodloužení lhůty pro možnost doměření daně může také nastat, pokud si poplatník pořizuje hmotný majetek formou finančního leasingu. Lhůty pro doměření daně z důvodu nesplnění podmínek pro uplatnění nájemného jako daňového výdaje počínají běžet od konce kalendářního roku, v němž bylo možno poprvé ověřit splnění těchto zákonných podmínek.

Kromě toho na dobu úschovu daňové evidence se vztahují i některé další právní předpisy, jako např. zákon o pojistném na sociální zabezpečení, který v § 22c stanoví povinnost uchovávat záznamy o údajích potřebných pro stanovení výše a odvod pojistného po dobu 10 kalendářních roků následujících po roce, jehož se týkají.