Automobil nezahrnutý v obchodním majetku – 2. část

Automobil zaměstnance

Pro daňovou uznatelnost výdajů spojených s užíváním vozidla zaměstnance musí být splněny obecné podmínky daňové uznatelnosti – tedy prokazatelnost vzniku výdaje, souvislost s dosažením, zajištěním a udržením příjmů, zachycení v daňové evidenci nebo v účetnictví a skutečnost, že tento výdaj není z daňových výdajů vyloučen ZDP ani jiným předpisem. ZDP pak v § 24 odst. 2 písm. zh) stanoví, že daňovým výdajem (nákladem) jsou náhrady cestovních výdajů do výše stanovení zvláštním právním předpisem, kterým od 1.1. 2007 je zákoník práce (část sedmá hlava třetí).

Zde je v § 157 stanoveno, že použije-li zaměstnanec na žádost zaměstnavatele silniční motorové vozidlo, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem přísluší mu jako náhrada za každý 1 km jízdy základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Jelikož zákon zde používá slovíčko nejméně, to znamená že zaměstnavatel může stanovit sazbu vyšší.

Při použití nákladního automobilu, autobusu na traktoru poskytne zaměstnavatel zaměstnanci sazbu základní náhrady nejméně ve dvojnásobné výši než je stanovená pro osobní silniční motorová vozidla.

Na straně zaměstnavatele se pak bude jednat o daňově uznatelný výdaj (náklad) bez ohledu na stanovenou výši základní sazby. Na straně zaměstnance však bude částka přesahující tuto sazbu, zdanitelným příjmem zaměstnance, přičemž tento nepeněžní příjme bude vstupovat i do vyměřovacího základu pro sociální a zdravotní pojištění.

Pokud jde o náhradu za spotřebované pohonné hmoty, i zde má zaměstnavatel dvě možnosti. Jednak vyplatí náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v prokázané výši, to znamená za cenu, kterou zaměstnanec prokáže při nákupu pohonných hmot před uskutečněním pracovní cesty. Zákon zde již nevyžaduje, aby se nákup pohonných hmot shodoval přesně s termínem pracovní cesty; stačí tedy doložit poslední uskutečněný nákup před pracovní cestou.

V případě, že zaměstnanec cenu pohonných hmot nedoloží, použije zaměstnavatel pro určení výše náhrady průměrnou cenu příslušné pohonné hmoty stanovenou prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189 zákoníku práce.

Jedná se o cenu, kterou stanoví Ministerstvo práce a sociálních věcí vyhláškou vydávanou každoročně s účinností od 1.1. každého kalendářního roku. Spotřeba pohonné hmoty se pak vypočítá z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého vozidla, které je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit.

Od 1.1. 2008 platí podle Vyhlášky č. 357/2007 Sb., tyto průměrné ceny:

• 30,60 Kč u benzinu automobilového 91 oktanů,
• 30,90 Kč u benzinu automobilového 95 oktanů,
• 33,10 Kč u benzinu automobilového 98 oktanů,
• 31,20 Kč u motorové nafty.

Vzhledem k růstu cen pohonných hmot v posledních měsících bude pro zaměstnance jistě důležité schovat si doklad o nákupu, než aby zaměstnavatel použil výše uvedených cen.

V souvislosti s použitím motorového vozidla je třeba upozornit na formulaci „s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem“, která vylučuje nejen vozidlo osoby samostatně výdělečně činné jako zaměstnavatele, ale také vozidlo pořizované touto osobou na leasing. Na druhé straně může zaměstnanec použít jakékoliv jiné silniční motorové vozidlo, tedy i vozidlo, jehož není vlastníkem.

Na straně zaměstnavatele je třeba dále počítat s povinností úhrady nutných vedlejších výdajů vzniklých zaměstnanci na pracovní cestě. Může se jednat např. o poplatky za parkování, poplatky za používání silnic, dálnic, tunelů a trajektu, jednorázové havarijní pojištění vozidla a dále nezbytně nutné výdaje na opravu v případě poruchy vozidla, aby mohla být pracovní cesta dokončena.

Pokud jde o silniční daň, podléhá soukromý automobil použitý v souvislosti s podnikáním, také silniční dani. Zde je poplatníkem daně zaměstnavatel, pokud není tato daň již hrazena zaměstnancem, který používá toto vozidlo také pro svou vlastní podnikatelskou činnost. Zaměstnavatel zde může použít buď roční sazbu daně, nebo denní sazbu ve výši 25 Kč na den podle toho, co je pro něho výhodnější.

Zdanění u zaměstnance

Náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem závislé činnosti se nepovažují, podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, za příjmy ze závislé činnosti, a nejsou tedy vůbec předmětem daně. Zde je třeba uvést, že toto se týká pouze cestovních náhrad do výše stanovené zvláštním předpisem pro zaměstnavatele „státního“ sektoru, který není podnikatelským subjektem (viz Část sedmá Hlava III zákoníku práce).

Pokud by zaměstnavatel vyplácel zaměstnanci vyšší náhrady, byly by částky přesahující tento limit na straně zaměstnance zdanitelným příjmem podle § 6 odst. 1 ZDP, který zároveň podléhá sociálnímu i zdravotnímu pojištění. Jak již bylo výše uvedeno, výše náhrad poskytovaných nad rámec zákona není žádným způsobem omezena. Na straně zaměstnavatele jsou však veškeré vyplacené náhrady stanovené zákoníkem práce, daňově uznatelné v neomezené míře.