Sice existuje několik testů, které daňovou stránku věci komplikují, třeba cena obvyklá u kontraktů mezi spřízněnými (spojenými) osobami, ale s tím jsme se už docela sžili. A ve firemní praxi se stále více rozmáhá i alternativní opatření peněz vydáním dluhopisů (cenných papírů), za které věřitelé inkasují buď pravidelný úrok, nebo vydělají při konečném splacení vyšší jmenovité hodnoty, než byla emisní (prodejní) cena. Tento scénář ale nečekaně kazí správci daně, a to s posvěcením soudů. Kde je problém? Pokud zadlužení nebylo pro firmu ekonomicky rozumné, pak totiž jeho náklady – tj. úroky – často není možno daňově uplatnit.

Daňové testy uznatelnosti úroků za zápůjčky, úvěry a dluhopisy

Daňově účinné jsou výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Výslovně se to píše v § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění p. p. (dále jen „ZDP“). Nicméně jde o základní pravidlo platné jen tehdy, pokud zákon nestanoví pro posuzovaný případ speciálně jinak. A právě úroky coby odměna za časovou hodnotu dočasně přenechaných peněz mají hodně jiných ustanovení se speciálními podmínkami uznatelnosti. Ohledně úroků ze zápůjček, úvěrů i dluhopisů existuje sedm tzv. daňových testů komplikujících jejich uznání, třebaže se všechny netýkají každého případu ani všech dlužníků, ve stručnosti:

1. 1. Test časového rozlišení úroků (§ 23 odst. 1 ZDP, týká se jen účetních jednotek),
2. 2. Test ceny obvyklé (§ 23 odst. 7 ZDP, vztahuje se pouze na tzv. spojené osoby),
3. 3. Test zaplacení úroků (§ 24 odst. 2 písm. zi) ZDP, když je věřitelem neúčtující fyzická osoba),
4. 4. Test nízké kapitalizace (§ 25 odst. 1 písm. w), § 25 odst. 3 ZDP, jen u tzv. spojených osob),
5. 5. Test souvislosti s podílem v dceřiné společnosti (§ 25 odst. 1 písm. zk) ZDP),
6. 6. Test závislosti úroku na zisku dlužníka (§ 25 odst. 1 písm. zl) ZDP),
7. 7. Test nadměrných výpůjčních výdajů (§ 23e, § 23f ZDP).

Příklad – Úročená zápůjčka od společníka s.r.o.

ABC, s.r.o. se zmítá ve finančních problémech a banka jí odmítla poskytnout další úvěr. Jednatel se tak obrátil s žádostí o zápůjčku na členy této obchodní korporace – společníky – všichni jsou spojenými osobami. Jeho návrh na bezúročné zápůjčky nebyl společníky vyslyšen, a tak jsou ve hře úročené zápůjčky společníků. Banky v místě sídla dlužníka v té době nabízely obdobné produkty s úrokem v průměru cca 5 % p.a. (roční úrok).

V souladu s daňovou regulací testem č. 2 budou bezpečné jakékoli nižší úroky u zápůjček od společníků, např. 3 % nebo 1 % p.a., případně pouze symbolické 0,1 % p.a. V pořádku budou i zcela bezúročné zápůjčky, kdy totiž zvýhodněnému dlužníkovi (s.r.o.) sice vznikne majetkový prospěch, ale nebude bezúplatný – a tím zdanitelný – jelikož potenciální odměnou (úplatou) věřitele bude, díky úspoře nákladů za úroky, o to vyšší podíl na zisku.

Nicméně bez šance nejsou ani naopak vyšší úroky, jen je potřeba umět je hodnověrně odůvodnit, např. tím, že bance by se kvůli úvěru musela firma ABC, s.r.o. zaručit nemovitým majetkem, což by si vyžádalo delší čas, výdaje za znalecký posudek a zápis do katastru nemovitosti i značnou administrativu. Navíc za uzavření smlouvy banky obvykle požadují poplatek, stejně jako za tzv. ověření bonity klienta a za vedení úvěrového účtu. Společník také peníze zpravidla vyplatí ihned, nežádá zajištění zápůjčky ani žádné související poplatky, proto by ani při sjednání o něco vyššího úroku (např. 6 % p.a.) s.r.o. nemělo mít s jejich daňovou účinností problém.

Příklad – Test zaplacení úroků

S.r.o. si v těžkých chvílích půjčilo již 1. 7. 2024 od svého společníka (neúčtující fyzická osoba) 2 miliony Kč na dobu 2 let. S ohledem na 2. test zmíněný výše byl sjednán bezpečný úrok 3 % p.a., který byl nižší než tržně obvyklý. S.r.o. vede účetnictví, takže podle účetních pravidel – a v souladu s 1. testem výše – musí dlužné úroky rozprostřít rovnoměrně v čase. Kvůli 3. testu ale dlužníkovi dále přibývá dodatečná podmínka zaplacení úroků.

Splatnost úroků za celou dobu půjčky byla dohodnuta při splatnosti celé jistiny, tedy až na 30. 6. 2026.

• Účetní a daňové posouzení úroků u dlužníka (s.r.o.):
  • v roce 2024 časově rozlišený nezaplacený dlužný úrok 30 000 Kč nebude daňově účinný,
  • v roce 2025 časově rozlišený nezaplacený dlužný úrok 60 000 Kč opět nebude daňově účinný,
  • v roce 2026 zůstane účetním nákladem zbývající časově rozlišený dlužný úrok 30 000 Kč, který bude daňově účinný, a současně si dlužník sníží základ daně také o dřívějších 90 000 Kč zaplacených úroků.
• Daňové posouzení úroků u věřitele (společník s.r.o., kterým je neúčtující fyzická osoba, rezident ČR):
  • v letech 2024 ani 2025 nebude neuhrazený (nepřijatý) úrok představovat žádný zdanitelný příjem,
  • v roce 2026 bude všechen přijatý úrok 120 000 Kč zdanitelným příjmem z kapitálového majetku.

Dodejme, že oba testy – první a třetí – musí být splněny současně, takže i kdyby byla sjednána splatnost úroků najednou hned v roce 2024, nestačilo by to pro jejich daňovou účinnost u dlužníka (s.r.o.). Jejich daňová účinnost by totiž nabíhala až postupně v souladu s obvyklým účetním časovým rozlišením úroků. Věřitel, který nevede účetnictví, by v tomto případě musel zdanit veškeré inkasované úroky ihned v roce jejich přijetí (2024).

Ideál daňové optimalizace? Korunové dluhopisy

Do konce roku 2012 existoval geniálně snadný způsob ideální daňové optimalizace – nezdaněný příjem a současně daňový výdaj – „korunové dluhopisy“. O co šlo? Úroky z dluhopisů plynoucí fyzické osobě zdaňuje 15 % nepřímo emitent v roli tzv. plátce srážkové daně, jak vyčteme z § 8 odst. 1 a 3, § 36 odst. 2 písm. a) ZDP:

• „Příjmy z kapitálového majetku … jsou a) … úroky z držby cenných papírů a výnosy dluhopisů … jsou samostatným základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně (pozn.: tzv. srážková daň) … činí 15 %, a to … u poplatníků podle § 2 (pozn.: fyzické osoby) z výnosu dluhopisu podle zákona upravujícího dluhopisy…“

To platilo dřív i dnes, avšak „abrakadabra“ zbavující příjem obtěžujícího zdanění spočívalo v přehlížené administrativní drobnosti upravující pravidla zaokrouhlování základu výpočtu i srážkové daně § 36 odst. 3 ZDP:

• „Základem daně pro zvláštní sazbu daně je pouze příjem … Základ daně se stanoví samostatně za jednotlivé cenné papíry, a to i v případě držby cenných papírů stejného druhu od jednoho emitenta. … zaokrouhluje se na celé koruny dolů … Daň z příjmů vybíraná zvláštní sazbou se zaokrouhluje na celé koruny dolů. …“

Jádrem daňového kouzla byla nenápadná poslední věta o zaokrouhlování úroku z každého jednotlivého dluhopisu zvlášť. Což není pro státní kasu problém u běžných dluhopisů s nominálem vyšších tisíců, jejichž úrok jsou stokoruny a srážková daň 15 % vychází na desítky až stovky Kč. Ovšem když účelově snížíme jmenovitou hodnotu dluhopisu na pouhé jednotky korun? V úhrnu je jedno, zda investor koupí za 1 milion Kč tisíc dluhopisů v hodnotě á 1 000 Kč, nebo milion kusů v jednotkové ceně 1 Kč. Citelně to však zamávalo se srážkovou daní.

Příklad: Pan Novák koupil milion dluhopisů firmy XY s nominální hodnotou 100 Kč a úrokem 5 %. Srážková daň 15 % z jednotkového úroku 5 Kč vychází 0,75 Kč, ale po zaokrouhlení spadne na 0 Kč.

A tak to zůstalo, i při vynásobení milionem těchto (sto)korunových dluhopisů v rukou investora.

Daňové Eldorádo skončilo s rokem 2012, kdy novela ZDP zákonem č. 192/2012 Sb. doplnila výjimku do zaokrouhlovacích pravidel § 36 odst. 3 ZDP ohledně úroků z dluhopisů plynoucích fyzickým osobám:

• „U příjmů uvedených v odstavci 2 písm. a) (poznámka: výnos dluhopisu plynoucí fyzické osobě, a stále se věnujeme jen čistě tuzemsku) … se základ daně a sražená daň nezaokrouhluje a celková částka daně sražená plátcem z jednotlivého druhu příjmu poplatníka fyzické osoby … se zaokrouhluje na celé koruny dolů.“

Aby se nejednalo o a priori zakázanou retroaktivitu změn daňových pravidel u dříve nastalých události, mohly díky přechodnému ustanovení dále plynout legálně nedaněné úroky korunových dluhopisů emitovaných před rokem 2013. Což posléze definitivně ukončila až další novela zákonem č. 364/2019 Sb. od roku 2020:

• „Na úrokový příjem plynoucí ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona z dluhopisu emitovaného před 1. lednem 2013 se použije § 36 odst. 3 ZDP, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona …“

Pozor na firemní dluhopisy emitované „zbytečně“

Při prohlížení rozsudků Nejvyššího správního soudu z poslední doby si lze všimnout dominance dvou daňových témat. Bezkonkurenčně prvním je neuznávání odpočtů DPH kvůli účasti na různých formách podvodů, aniž by o tom často nebohý plátce měl potuchy. Těmto individuálním tragédiím se věnovat nebudeme. Nemilá stříbrná medaile patří neuznání daňových výdajů emitenta za úroky jeho firemních dluhopisů, v praxi obvykle plynoucích jeho společníkům aj. spřízněným osobám. Ačkoli se toto daňové riziko začalo právě u korunových dluhopisů, poslední dobou přibývá poplatníky prohraných kauz i u „normálních“ dluhopisů se zdaněnými úroky.

Kde je problém? Daňové riziko nevyčteme v sedmičce testů podmiňujících uznatelnost úroků ad výše, vyplývá totiž z neprávem přehlíženého obecného procesního zákazu tzv. zneužití veřejného (tj. daňového) práva podle § 8 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění p. p.: „Při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.“ Stručně řečeno totiž podle správců daně – a stvrzeno již mnoha soudními verdikty – nejsou daňovými výdaji úroky z titulu zbytečného zadlužení emisí dluhopisů dlužníka. Svobodomyslným podnikatelům připadá podivné, co je daním po tom, jak v rámci byznysu využijí – či hloupě nevyužijí – dočasně přenechané cizí peníze. Jde přece o manažerské rozhodnutí ekonomické záležitosti a berní úřad může zajímat leda tak, jestli jsou splněny příslušné daňové testy úroků „upečené“ v ZDP. Účel a smysl zadlužení je v kompetenci statutárního orgánu, který musí ze zákona jednat jako řádný hospodář.

Ne tak docela, zákaz zneužití veřejného (daňového) práva dopadá i na obcházení nebo vyhýbání se daňové povinnosti. V těchto případech poplatník formálně vzato neporušuje pravidla hmotně právního daňového zákona (zde např. ZDP), ale „legálně optimalizuje“ (rozumějte: snižuje) svou daň v rámci zdánlivě povolených mantinelů. Jenže jde ve výsledku o „neslušné“ chování porušující nepsané spravedlivé konvence nezasluhující právní ochranu. Což méně korektně a prakticky vyjádřeno znamená, že správce daně takové postupy výpočtu daně nemusí uznat.

Právníci ocení obsahovou pružnost regulace, které podléhá neuzavřená paleta možností, protože kromě „právních jednání“ dopadá na nevyhraněné „jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní“, čímž poskytuje správci daně (popřípadě soudu) možnost reagovat na rozličné životní situace, aniž by na základě tohoto ustanovení došlo k opomenutí některé z možných situací, které mohou být daňově zneužity. Zájemce o hlubší vhled do obsahu právních pojmů by si mohli najít metodické Doporučení Komise 2012/772/EU, o agresivním daňovém plánování. Například v bodě 4.3 se dočteme, že právní skutečností odlišnou od právního jednání je kupříkladu „událost“.

Tuto oblast chrání podmínka uplatnění zákazu zneužití veřejného práva, že: „převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňových právních předpisů“. Jenže tak tomu v praxi vždy nebývá… Zejména na sklonku roku 2012, kdy končila ad výše legislativní mezera umožňující zaokrouhlovací fintou nezdanit úroky z tzv. korunových dluhopisů, je obchodní korporace vydávaly jako o závod v milionových balících s vysokým úročením a splatností za desítky let. Proč? Protože investory byly vlivné osoby rekrutující se z členů jejich statutárních, dozorčích orgánů a jim blízkých, kteří si tímto efektivně na dlouhá léta zajistili stálý nezdaněný příjem. V naprosté většině případů se jednalo o emitenty „sedící na penězích“ nebo využívající levnější peníze z úvěrů. Což správci daně zjednodušuje unesení jeho důkazního břemene, protože namítaný „daňově neslušný“ účel musejí hodnověrně prokázat právě oni.

Úroky zbytečně emitovaných dluhopisů nejsou daňovým výdajem

Když už jsme „experty“ na zákaz zneužití daňového práva, můžeme přejít od slov k činům a podívat se, jak to v praxi chodí. Srozumitelně téma osvětlil rozsudek Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 24. 10. 2023 č. j. 1 Afs 143/2023 – 67, www.nssoud.cz, kterým byla zamítnuta kasační stížnost firmy; ve stručnosti uvádíme.

1. 1. Akcionář splatil „korunové dluhopisy“ firmy ze snížení jejího kapitálu:
   V roce 2012 a.s. vydala vysoce úročené „korunové dluhopisy“ za 20 milionů Kč splatné za 10 let, čímž ale reálně nezískala nové prostředky; ani je vůbec nepotřebovala. Před splatností dluhopisů a.s. snížila o daleko vyšší částku základní kapitál s výplatou akcionáři – upisovateli dluhopisů – z níž zápočtem uhradila emisní cenu, načež „nepotřebné“ peníze deponovala na méně úročeném termínovaném účtu.

1. 2. Úroky z „korunových dluhopisů“ berní úřad neuznal za daňový výdaj:
   Finanční úřad neuznal jako daňové výdaje a.s. úroky z jejich „korunových dluhopisů“ a doměřil velké daně z příjmů za roky 2013 až 2017. Důvod? Postup firmy a upisovatele dluhopisů nebyl ekonomicky racionální a hlavním cílem transakcí byla daňová výhoda, takže se jednalo o zneužití daňového práva.

1. 3. Firma neuspěla s odvoláním, správní žalobou ani kasační stížností:
   Odvolání a.s. proti platebním výměrům finanční ředitelství zamítlo a stejně dopadla správní žaloba u krajského soudu i kasační stížnost firmy posuzovaná NSS. Přičemž poslední instance zdůraznila, že v kauze rozhodovala o zneužití práva ve vztahu k transakcím a daňovým nákladům akciové společnosti a nikoli primárně o jiné osobě, zejména akcionáři držícím její dluhopisy. Jinými slovy řečeno, problémem nebylo (ad výše tehdy legální) nezdanění výnosů z dluhopisů, ale jejich uplatnění emitentem (a.s.) coby nákladu ke snížení základů daně z příjmů – což je obvyklá daňová výhoda úroků z dluhopisů poplatníka.

1. 4. V čem spočívalo zneužití daňového práva emitentem dluhopisů:
   Není vyloučeno, aby i povolené jednání bylo zneužitím práva s následkem neuznání daňového výdaje. Podstata institutu totiž tkví právě v tom, že formálně bezvadné jednání (účinnost nákladů‑úroků) je v důsledcích (s ohledem na další skutečnosti) jednání protiprávní. Primárním smyslem emise dluhopisů je zajištění externího zdroje financování, k tomu však v souzené kauze nedošlo. Nejenže stěžovatel (a.s.) z emise nezískal volné, resp. nové peníze, ale obratem naopak odčerpal z kapitálu vyšší částku. Účelem dluhopisů tak nebylo získat dodatečné (externí) finanční zdroje, nýbrž daňové zvýhodnění jak u emitenta formou úroků snižujících základ daně, tak u držitelů dluhopisů. Jelikož se ekonomický smysl transakce z pohledu stěžovatele zcela vytrácí, zůstalo jen účelové získání daňové výhody, naplňující zneužití práva.

A daňové problémy s úroky mají i dlužníci u „zbytečných“ zápůjček

Naši udatní ochránci veřejných rozpočtů v tažení proti zneužití daňového práva se rychle učí a postupují systematicky od nejsnáze průkazných dluhopisů „korunových“ s nedaněnými výnosy – jejichž výsluní pominulo – k standardním dluhopisům se zdaněnými výnosy. Čímž to zdaleka nekončí. Poslední dobou se směle pouštějí do křížku s nejrozšířenější formou zadlužení firem – zápůjčkami poskytnutými obvykle jejich společníky a členy orgánů. Jak se loni přesvědčilo jedno s.r.o., kterému právě z tohoto titulu finanční úřad neuznal úroky z úročené zápůjčky v ceně obvyklé od jeho mateřské společnosti. Což potvrdil krajský soud i NSS rozsudkem zamítajícím kasační stížnost ze dne 26. 7. 2024 č. j. 5 Afs 195/2022 – 61, www.nssoud.cz, z něhož volně vybíráme to hlavní.

1. 1. Berní úřad neuznal za daňové výdaje úroky „zbytečné“ zápůjčky:
   Podle něj byly transakce vedoucí k úrokům z půjčky poskytnuté poplatníkovi mateřskou společností ekonomicky nerozumné. Neměly totiž podle něj samostatný ekonomický ani jiný racionální účel. Proto úřad dospěl k závěru, že se firma dopustila zneužití práva tím, že společně se spojenými osobami uměle vytvořila podmínky pro získání daňové výhody spočívající v uplatnění úroků z půjčky ke snížení daně.

1. 2. Odvolání i správní žaloba firmy byly zamítnuty:
   Podle firmy nebyl naplněn subjektivní znak zneužití práva, neboť půjčka a restrukturalizace vyplynuly z obvyklé akvizice holdingu, kdy investor koupí společnost, s níž fúzuje; transakce nebyla motivována daňově. Navíc daňový efekt byl záporný, neboť úroky zdanil věřitel v Německu vyšší sazbou, takže nebyl naplněn ani objektivní znak – existence daňové výhody, která je v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy. Správce daně i krajský soud oponovali, že možnost uspořádat si podnikatelské aktivity je limitována: daňové zvýhodnění nesmí být hlavní účel. A nesouhlasí s tím, že půjčka a restrukturalizace měly racionální ekonomické zdůvodnění, přeměna mohla proběhnout i bez předchozího nákupu podílu.

1. 3. Kasační soud vysvětluje princip zneužití daňového práva:
   Firma podala kasační stížností. NSS vyjasnil zákaz zneužití práva jako test hodnocení dvou podmínek: objektivního a subjektivního kritéria. Objektivní prvek spočívá v tom, že navzdory formálnímu splnění právních podmínek nebyl naplněn účel příslušné normy. Prvek subjektivní se hodnotí jako záměr získat výhodu umělým vytvořením podmínek pro její dosažení. Daňovému subjektu lze odepřít nárokované právo z titulu zneužití práva, když jeho hospodářská činnost nemá jiné objektivní vysvětlení než získání výhody, a přiznání práva by tudíž bylo v rozporu se smyslem a účelem příslušných ustanovení. Nejde o zastírání právního jednání jiným (simulaci), ale o umělé vytvoření podmínek směřujících k získání výhody – daňový subjekt tedy nic nezastírá, ale od počátku jedná tak, aby daňového zvýhodnění dosáhl.

1. 4. Podle NSS správce daně prokázal zneužití daňového práva:
   Pokud je z okolností případu zřejmé, že došlo k sérii transakcí, které z ekonomického hlediska nedávají smysl nebo jsou pro daňový subjekt dokonce nevýhodné, pak berní úřad může prokázat, že reálně došlo ke zneužití práva a nárok na uplatnění daného výdaje (nákladu) odepřít. Z porovnání předmětného holdingu před a po akvizici se vlastnická struktura téměř nezměnila, ovšem přibyla půjčka 183 milionů Kč, z níž stěžovatel platil německé mateřské společnosti úroky snižující jeho českou daň. Fakticky jen „koupil sám sebe“ a prostředky „získané“ z půjčky nepoužil efektivně k podnikání, tudíž byl naplněn objektivní prvek zneužití práva. A splněn byl také subjektivní prvek, neboť uměle vytvořené podmínky měly převažující záměr získat daňovou výhodu, díky úrokům ze sporné půjčky platit v Česku nižší daň.