V rámci podnikatelského života může docházet k různým zvratům a některé z nich nemusí být pro podnikatele zrovna příznivé. I přes snahu pružně reagovat na měnící se tržní podmínky se může stát, že odbyt firmy poklesne, náklady začnou převyšovat výnosy, případně se subjekt dostane do platební neschopnosti z důvodu neuhrazených faktur od jeho odběratelů.
 
Nastínění toho, jaké povinnosti pak subjektu určuje insolvenční zákon, a co se bude s jeho firmou dít dále, to je téma tohoto článku. Protože tato problematika je velmi široká, budeme se zabývat pouze tzv. dlužnickým insolvenčním návrhem, tj. návrhem podaným dlužníkem.

Povinnost podat insolvenční návrh

Dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou – podnikatelem, je povinen podle § 98 insolvenčního zákona podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl, nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Tuto povinnost mají zákonní zástupci dlužníka a jeho statutární orgán a likvidátor dlužníka, který je právnickou osobou v likvidaci, a to každý z nich samostatně. Insolvenční návrh podávají jménem dlužníka.
 
Dlužník je v úpadku, jestliže jsou současně splněny tyto tři podmínky:

• více věřitelů a

• peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a

• tyto závazky není schopen plnit (dále jen „platební neschopnost“).

Dlužník je v platební neschopnosti, jestliže platí alespoň jedna z těchto podmínek:

• zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo

• je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo

• není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo

• nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1 insolvenčního zákona, kterou mu uložil insolvenční soud.

Dlužník je ovšem v úpadku i v případě předlužení. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. V případě rostoucích závazků je tedy vhodné sledovat vývoj poměru mezi aktivy a závazky – hodnotu vlastního kapitálu.
 
Pokud je tato hodnota mínusová, může tato informace zakládat povinnosti výše uvedené. Nicméně je potřeba upozornit na to, že při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
 
Pokud osoby k tomu povinné nepodají insolvenční návrh, odpovídají dle § 99 insolvenčního zákona věřiteli za škodu nebo jinou újmu, kterou způsobí porušením této povinnosti. Škoda nebo jiná újma pak spočívá v rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.
 
Odpovědnosti za škodu se osoba zprostí jen prokázáním, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila vzhledem ke skutečnostem, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat.

Náležitosti insolvenčního návrhu

Insolvenční návrh musí, kromě obecných náležitostí podání dle § 42 odst. 4 občanského soudního řádu, obsahovat označení insolvenčního navrhovatele – v našem případě tedy dlužníka, popřípadě označení jeho zástupců. Dále je potřeba v insolvenčním návrhu uvést rozhodující skutečnosti, které osvědčují úpadek dlužníka, označit důkazy, kterých se insolvenční navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se jím insolvenční navrhovatel domáhá.
 
Insolvenční návrh musí být opatřen úředně ověřeným podpisem osoby, která jej podala, nebo jejím zaručeným elektronickým podpisem. Insolvenční návrh je nutné předložit s potřebným počtem stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal u insolvenčního soudu a aby každý, komu se doručuje, dostal jeden stejnopis. Návrh dlužníka se ovšem nedoručuje, bude tedy stačit jeden stejnopis, určený pro soud, neexistují-li zahraniční věřitelé.
 
Insolvenční navrhovatel je povinen k insolvenčnímu návrhu připojit předepsané přílohy a listinné důkazy, kterých se dovolává; přílohy a listiny však nejsou součástí insolvenčního návrhu.
 
Povinnými přílohami dlužnického návrhu tedy jsou:

• seznam svého majetku včetně svých pohledávek s uvedením svých dlužníků (uvede se označení majetku, vč. pohledávek, u kterých se uvede výše, dobytnost a skutečnost, na kterých se zakládají, a označení o probíhajícím soudním nebo jiném řízení či rozhodnutí)

• seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů (povinnost označit řádně všechny osoby, o kterých je dlužníkovi známo, že vůči němu mají pohledávky nebo jiná majetková práva; uvést osoby blízké nebo v koncernu; definovat popření pohledávek co do důvodu nebo výše a uvést proč; odděleně uvést zajištěné věřitele, vč. popisu předmětu zajištění a případného popření),

• seznam svých zaměstnanců,

• listiny, které dokládají úpadek nebo hrozící úpadek.

Nemá-li dlužník žádné zaměstnance nebo žádné dlužníky, uvede to v seznamech výslovně. Předložené seznamy musí dlužník podepsat a výslovně v nich uvést, že jsou správné a úplné.
 
Insolvenční zákon dále opravňuje insolvenční soud k uložení zaplacení zálohy na insolvenční řízení navrhovatelem až do výše 50 000,- Kč.

V druhé části se dozvíte více o tom, jak probíhá proces insolvenčního řízení, jaký je základní postup konkursu či jak se vypořádat s účetní závěrkou a podáváním daňových přiznání v insolvenčním řízení.

Dlužník a insolvenční řízení – 2. část