Pohled zaměstnavatele

Problematikou příspěvku na dopravu zaměstnanců z pohledu zaměstnavatele se výslovně nezabývá žádné ustanovení ZDP, nezbývá tedy než hledat jeho daňové řešení v obecnější rovině. Tomuto typu benefitu zaměstnanců vyhovuje poměrně vstřícné ustanovení § 24 odst. 2 písm. j) bodu 5 ZDP, podle kterého se jako daňově účinné uznávají výdaje (náklady) na:

• pracovní a sociální podmínky,

• péči o zdraví,

• zvýšený rozsah doby odpočinku zaměstnanců

• vynaložené na práva zaměstnanců vyplývající z:
  • kolektivní smlouvy,
  • vnitřního předpisu zaměstnavatele,
  • pracovní smlouvy nebo
  • jiné smlouvy (pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak).

Při uplatnění výhod tohoto vstřícného obecného pravidla se v praxi není třeba příliš trápit rozsahem pojmu „pracovní a sociální podmínky…“, protože jelikož je zákon nedefinuje, mají značně široký (obecný) význam.
 
Přehnanou euforii nad širokou paletou možných zaměstnaneckých benefitů ale mírní dvě skutečnosti:

• nesmíme přehlížet dovětek – „pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak“,

• daňová uznatelnost na straně jedné ještě vůbec nic neříká o daňovém posouzení u zaměstnance (což je nutno vždy samostatně vyhodnotit v souladu s § 6 ZDP, viz dále).

 
Naštěstí ZDP příspěvek na dopravu zaměstnanců nijak speciálně neřeší, a to ani restriktivně, takže prvně zmíněné omezení obecného vstřícného pravidla se neuplatní. Proto tento výdaj může být pro zaměstnavatele daňově účinný, půjde-li o právo zaměstnanců založené některým z interních dokumentů firmy, což v praxi nebývá problém.
 
Zvláště vnitřní předpis zakládající takováto práva zaměstnanců může zaměstnavatel vyhotovit ze dne na den, a to i bez dohody s odbory či zaměstnanci. Přitom daňová uznatelnost se týká nejen nepeněžitých forem zajištění dopravy zaměstnanců do práce (např. smluvním autobusovým dopravcem), ale rovněž peněžitého účelového příspěvku ke mzdě.

Příklad 1: Příspěvek zaměstnavatele na dopravu zaměstnanců do práce

ABC, s.r.o. sídlící v Praze vyslyšela stížnosti zaměstnanců, kterak jim rostou výlohy na dojíždění do práce a vydala vnitropodnikový předpis zakládající nárok na příspěvek na dopravu do práce za každou směnu:

• pokud zaměstnanec bydlí v Praze, pak ve výši jednorázové základní jízdenky MHD (32 Kč),

• když v Praze nebydlí, tak ve výši 2 Kč/km od místa bydliště do sídla firmy, maximálně 60 Kč.

Pro ABC, s.r.o. budou příspěvky na dopravu vyplácené zaměstnancům v souladu s vnitropodnikovým předpisem plně daňově účinné. Když by se firma rozhodla poskytnout vyšší částku beze změny tohoto předpisu nebo bez založení tohoto práva v pracovní či jiné smlouvě, nebyla by přesahující část již daňově uznatelná.

Pohled zaměstnance

Případná daňová účinnost benefitu je jistě příjemná, ale ještě vůbec nic neříká o tom, jaké bude jeho daňové posouzení na straně zaměstnance, kde může mít podle § 6 ZDP obecně trojí režim:

• nebude vůbec předmětem zdanění, což nastává jen zcela výjimečně, jako např. u ochranných nápojů a pitné vody,

• bude sice předmětem zdanění, ale současně půjde o příjem osvobozený od daně – poměrně hojně zastoupená varianta, většinou v závislosti na daňovém řešení u zaměstnavatele (např. rekreace hrazená zaměstnavatelem, vstupenky na kulturu, sport…),

• půjde o zdanitelný příjem zaměstnance, který se běžnými postupy zdaní spolu se mzdou – opět bohužel dosti častá situace (např. všemožné peněžité příspěvky).

V případě příspěvku na dopravu zaměstnance do práce jde o třetí variantu, takže se jedná o zdanitelný příjem zaměstnance. Okrajová výjimka se týká pouze zaměstnavatelů provozujících veřejnou dopravu osob, u nichž jsou od daně osvobozena zvýhodnění ve formě bezplatných nebo zlevněných jízdenek zaměstnanců a jejich rodinných příslušníků.
 
Příspěvek na dopravu je přitom zdanitelným příjmem zaměstnance, ať už má peněžitou nebo nepeněžitou formu. Případné nepeněžité plnění se pro daňové účely ocení aktuální cenou obvyklou tohoto benefitu, tedy zpravidla částkou odpovídající ceně adekvátní veřejné hromadné dopravy osob.
 
Zdanění tohoto příspěvku zůstává standardně úkolem zaměstnavatele, protože v souladu s § 6 odst. 1 a 3 ZDP se tyto příjmy považují za příjmy ze závislé činnosti, obdobně jako klasická mzda za práci. Proto úhrn příspěvků na dopravu zúčtovaných zaměstnanci za uplynulý kalendářní měsíc bude běžným způsobem zdaněn spolu s jeho mzdou a dalšími případnými zdanitelnými příjmy ze závislé činnosti od dotyčného zaměstnavatele.
 
Navíc tyto příspěvky rovněž spadají do pojistných vyměřovacích základů, takže se z nich odvádí nejen daň z příjmů, ale i pojistné na sociální a zdravotní pojištění. Což díky konstrukci tzv. superhrubé mzdy dále přispívá ke zvýšení základu daně z příjmů o tzv. povinné pojistné hrazené zaměstnavatelem.

Příklad 2: Daňové řešení příspěvku na dopravu u zaměstnance

Pan Novák dostává na základě pracovní smlouvy hrubou mzdu 20 000 Kč měsíčně, k čemuž díky vnitropodnikovému předpisu zaměstnavatele získává peněžitý příspěvek na dopravu do práce 1 000 Kč měsíčně. Prostřednictvím podepsaného prohlášení k dani (§ 38k odst. 4 ZDP) vedle základní osobní slevy na dani 2 070 Kč měsíčně nárokuje daňové zvýhodnění na jedno vyživované dítě 1 117 Kč měsíčně. Kolik si odnese domů?
 
Základem pro výpočet měsíční zálohy na daň je úhrn příjmů ze závislé činnosti zúčtovaných za daný měsíc, tedy nejen hrubá mzda (20 000 Kč), ale rovněž příspěvek na dopravu (1 000 Kč), který je nutno dále zvýšit o povinné pojistné hrazené z těchto příjmů zaměstnavatelem. Což znamená pojistné na sociální pojištění ve výši 25 % z těchto 21 000 Kč (5 250 Kč), a pojistné na zdravotní pojištění 9 % z 21 000 Kč (1 890 Kč). Základ pro výpočet zálohy na daň tak činí 28 140 Kč, resp. po zaokrouhlení 28 200 Kč. Vypočtenou 15% zálohu na daň 4 230 Kč sníží osobní sleva na dani (2 070 Kč) a daňové zvýhodnění (1 117 Kč) na konečnou zálohu 1 043 Kč.
 
Čistou mzdu ovšem dále sníží také pojistné hrazené zaměstnancem, a to na sociální pojištění ve výši 6,5 % z 21 000 Kč (1 365 Kč), a na zdravotní pojištění 4,5 % z 21 000 Kč (945 Kč). Takže domů si pan Novák po zdanění a zpojistnění ze zúčtovaných 21 000 Kč odnese jen 17 647 Kč měsíčně. Což je stejně, jako kdyby mu místo příspěvku na dopravu do práce 1 000 Kč měsíčně byla o tuto částku zvýšena hrubá mzda za práci.
 
Příspěvek na dopravu zaměstnance do práce je tedy ve stejném režimu jako běžná mzda za práci nebo odměna z dohody o pracovní činnosti. Takže pro zjednodušení administrativy je vhodnější dohodnout se zaměstnanci alespoň mírné navýšení mezd kryjící jim rostoucí výlohy na dopravu do práce, nežli vymýšlet podmínky poskytování zmíněného příspěvku, které je navíc potřeba složitě kontrolovat.

A ohledně případných benefitů mimo mzdu je pro zaměstnance lepší zamířit jinam, např. do nejrůznějších nepeněžitých forem příspěvků na jejich kulturní, sportovní, rekreační, vzdělávací a další zájmy.