Využíváme cookies pro zajištění snadnějšího použití našich webových stránek. Pokračováním v prohlížení webu předpokládáme, že s tím souhlasíte. Rozumím Více informací

Zranění zaměstnance na služební cestě


Mgr. Jana Doušová
4. 5. 2016
Vytisknout článek Odeslat článek mailem Diskuse k článku

Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Foto: Fotolia

 

Pracovní úraz je vždy nepříjemný, a to jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele. Jak je to ale s pracovním úrazem, k němuž dojde na služební cestě? Za jakých podmínek odpovídá zaměstnavatel za škodu? Kdy se může zprostit odpovědnosti?


 
Pracovní úraz je vždy nepříjemnou situací jak pro zaměstnance jako poškozeného, tak pro zaměstnavatele jakožto osobu ze zákona zodpovědnou. Jak je to ale s pracovním úrazem, k němuž dojde na služební cestě? Za jakých podmínek odpovídá zaměstnavatel za škodu? A může se zaměstnavatel zprostit odpovědnosti a v jakých případech? Odpověď na tyto otázky naleznete v následujícím článku.
 
Na úvod pro lepší objasnění dané oblasti je na místě vymezit dva základní pojmy, tj. pracovní cesta a pracovní úraz.
 
Pracovní cestou se podle § 42 odst. 1 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., dále jen „ZP“) rozumí časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Tato dohoda bývá zpravidla součástí pracovní smlouvy v podobě generálního souhlasu k vysílání na pracovní cesty.
 
V případě některých chráněných skupin zaměstnanců je však zaměstnavatel omezen v jejich vysílání na pracovní cesty (viz § 240 ZP – např. těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně či zaměstnanci pečující o děti a závislé osoby). U těchto skupin zaměstnanců je nutný individuální souhlas s každou pracovní cestou mimo obvod obce jejich pracoviště nebo bydliště.
 
Pojmem pracovní úraz se dle § 271k ZP označuje poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů.
 
Abychom mohli úraz zaměstnance označit za pracovní úraz, je nezbytné prověřit, zda je naplněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele, tj. zda k úrazu skutečně došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
 
Jak vyplývá z ustálené soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000), otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů je třeba vždy posuzovat z hlediska místního, časového a zejména věcného. Tedy zda je taková souvislost dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž k úrazu došlo, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru.
 
Plněním pracovních úkolů je dle § 273 odst. 1 ZP výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a z právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce), jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty.
 
Plněním pracovních úkolů je dle zákona rovněž činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.
 
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (§ 274 odst. 1 ZP) jsou pak úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření u poskytovatele zdravotních služeb prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k němu a zpět.
 
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je dále i školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Kdy nejde o pracovní úraz?

Podle ust. § 271k odst. 3 ZP pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět. Přitom cestou do zaměstnání a zpět se dle § 274a odst. 1 ZP rozumí cesta ze zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.
 
Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení.
 
O pracovní úraz by se dle § 274 ZP nejednalo ani v případě, kdy by se zaměstnanec zranil během stravování (tj. poranění příborem, opaření čajem apod.), vyšetření, ošetření u poskytovatele zdravotních služeb či cesty k němu a zpět, pokud by je absolvoval mimo objekt zaměstnavatele. Tyto činnosti nejsou v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Proto by případné zranění zaměstnance, k němuž došlo např. na obědě v restauraci, nemohlo být kvalifikováno jako pracovní úraz.

Příklad 1

Paní Věra byla zaměstnavatelem vyslána na jednání do budovy okresní správy sociálního zabezpečení v Kladně. Po skončení jednání se zaměstnankyně zastavila na oběd v místní restauraci, kde uklouzla a zlomila si nohu. Úraz paní Věry není možné posuzovat jako pracovní úraz, neboť k němu došlo v situaci, která nesouvisela s plněním pracovních úkolů.
 
Zcela jiná situace by ale nastala v případě, kdy by zaměstnanec např. upadl na schodech v objektu, kde probíhá školení, jež bylo cílem jeho pracovní cesty. Zde by byla dána zákonem požadovaná souvislost s plněním pracovních úkolů a šlo by tak o pracovní úraz.
 
O pracovní úraz by rovněž nešlo, pokud by zaměstnanec utrpěl pracovní úraz v případě, kdy by v rámci pracovní cesty zařizoval osobní záležitosti. Takovéto neoprávněné přerušení pracovní cesty zaměstnancem totiž nelze považovat za plnění pracovních úkolů nebo přímou souvislost s ním. Proto tedy zaměstnanec, který si v průběhu pracovní cesty odskočí např. nakoupit jídlo a během tohoto úkonu se zraní, nemůže legitimně požadovat na zaměstnavateli, aby takovýto úraz odškodnil jako úraz pracovní.
 
O jinou situaci by ovšem šlo, pokud by zaměstnavatel pověřil zaměstnance, aby cestou z pracovního jednání nakoupil např. chybějící papíry do tiskárny. V takovém případě by případný úraz byl považován za úraz pracovní, neboť zaměstnanec jednal na příkaz zaměstnavatele.

Jaká činnost zaměstnance během pracovní cesty je plněním pracovních úkolů?

Je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů.
 
Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4834/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5306/2014) platí, že průběh pracovní cesty, ať už jde o tuzemskou, nebo zahraniční pracovní cestu konanou mimo území České republiky, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně.
 
Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, předmětem pracovní cesty je výkon práce (za stanovených podmínek) mimo místo výkonu práce sjednaného pracovní smlouvou. Činnost, která je předmětem pracovní cesty, je vždy plněním pracovních úkolů.

Příklad 2

Pan Vladislav má ve smlouvě sjednáno místo výkonu práce v Pardubicích. Předmětem pracovní cesty pana Vladislava je jednání s obchodními partnery v sídle jejich firmy v Hradci Králové. Z toho je zřejmé, že činnost zaměstnance, která je předmětem pracovní cesty (tj. obchodní jednání), na vlastním pracovišti v místě, které je cílem pracovní cesty (tj. v sídle firmy obchodního partnera v Hradci Králové), je třeba považovat za plnění pracovních úkolů, a tedy výkon práce.
 
Vedle této činnosti je třeba do rámce plnění pracovních úkolů na pracovní cestě zahrnout též jakoukoli jinou činnost, kterou zaměstnanec v průběhu pracovní cesty vykoná na příkaz zaměstnavatele, popřípadě i činnost, kterou vykoná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele.
 
V souladu s citovaným rozhodnutím lze pracovní cestu rozdělit na tyto úseky:
  • Cesta z bydliště zaměstnance k dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná (automobil, autobus, vlak, letadlo), je chápána jako cesta do zaměstnání, která končí nástupem do dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy. Případný úraz během této cesty by nebyl pracovním úrazem (viz § 271k odst. 3 ZP).
  • Oproti tomu pokud zaměstnanec cestuje určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět, jedná se o úkon nutný před počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Jinými slovy, pokud se zaměstnanec při samotné cestě dopravním prostředkem stane účastníkem dopravní nehody, je jeho případné zranění považováno za pracovní úraz.
  • Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování je pak (bez ohledu na to, zda jde o tuzemskou, nebo zahraniční pracovní cestu) v praxi považována za cestu do zaměstnání a zpět. Případné poškození zdraví během této cesty nelze považovat za pracovní úraz (viz § 271k odst. 3 ZP).
Ačkoli výše citované rozhodnutí pochází ze dne 5. 1. 2012, lze ho aplikovat i na současnou právní úpravu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která je účinná od 1. 10. 2015.

Povinnost zaměstnavatele k náhradě škody

A jak je to tedy s povinností zaměstnavatele k náhradě škody či nemajetkové újmy?
 
Legislativní rámec odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz je primárně zakotven v § 269 ZP. Odpovědnost zaměstnavatele je koncipována jako objektivní odpovědnost – tedy zaměstnavatel je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu, i když neporušil žádné právní povinnosti, nebo nemohl svým jednáním škodě zabránit. Podstatným znakem je tedy vznik samotné škodné události, nikoli zavinění zaměstnavatele. Proto bývá odpovědnost zaměstnavatele označována též jako odpovědnost za výsledek.
 
Nezbytným předpokladem k vzniku odpovědnosti je současné naplnění tří základních podmínek:
  • pracovní úraz,
  • škoda na straně zaměstnance,
  • příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou.
Podle § 269 odst. 1 ZP je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
 
Jak již bylo uvedeno, zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem, a to i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ledaže se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí.
 
Podmínky, za kterých se zaměstnavatel může plně či částečně zprostit povinnosti nahradit škodu, upravuje § 270 ZP. Existenci důvodů vedoucích ke zproštění odpovědnosti zaměstnavatele prokazuje sám zaměstnavatel.
 
Zaměstnavatel se plně zprostí odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu, pokud prokáže, že jedinou příčinou jejího vzniku bylo to, že:
  • postižený zaměstnanec porušil předpisy či pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoli s nimi byl seznámen, a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
  • postižený zaměstnanec byl opilý nebo zneužil jiné návykové látky a zaměstnavatel nemohl škodě či nemajetkové újmě zabránit.
Zaměstnavatel se zčásti zprostí odpovědnosti za škodu nebo nemajetkovou újmu, pokud prokáže, že:
  • jednou z jejích příčin byly skutečnosti uvedené v předchozím výčtu, nebo
  • škoda vznikla v důsledku lehkomyslného jednání zaměstnance. V tomto případě je zaměstnavatel povinen zaměstnanci uhradit vždy alespoň 1/3 škody nebo nemajetkové újmy.
Zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění.
 
Zaměstnavatel se nemůže zprostit povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.
 
Článek byl připravený ve spolupráci s Mgr. Lenkou Malinovou.


Související článek:

Záznam o pracovním úrazu
Vytisknout článek Odeslat článek mailem

Diskuse k článku

renata.krulisova
22. 5. 2016 18:44:10
jde o pracovni uraz pokud muj manzel v dobe bezpecnostni prestavky mel spontalni prihodu na luzku
Hlášení závadného obsahu

Přidat nový příspěvek do diskuse

Přihlásit k odběru

img_cancelvykricnik



 
 
Security code 
 

Užitečné informace




Firmy v Pohodě
 
TEMPO-českomoravská audit
Audit, účetní poradenství, oceňování podniků, movit. věcí
www.malimanek.cz

"CJ BLOK" Sp. z.o.o.
Prodej komínových systémů pro všechny druhy paliv
www.kominy-cjblok.cz

Daňový kalendář

27. 5. 2019 Souhrnné hlášení (za duben 2019)
27. 5. 2019 Kontrolní hlášení (za duben 2019)
27. 5. 2019 Přiznání DPH (za duben 2019)
31. 5. 2019 Daň z nemovitých věcí (1.splátka)

Další termíny

Kurzovní lístek

25,82 Kč
0,030 Kč
23,18 Kč
0,092 Kč

Více
Zdroj: ČNB, 23.05.2019

Ze života daňového poradce


Přihlášení k odběru newsletteru